Alžírsko
.svg)
Alžírsko (arabsky الجزائر, berbersky ⴷⵣⴰⵢⴻⵔ), plným názvem Alžírská demokratická a lidová republika, je stát na severu Afriky a na pobřeží Středozemního moře. S rozlohou 2 381 741 km² je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. V roce 2020 zde žilo podle oficiálního odhadu 44 700 000 obyvatel. Země je prezidentskou republikou s 58 provinciemi. Od roku 2019 je prezidentem Abdal Madžíd Tabbúni. Název státu je odvozen od jména hlavního (a největšího) města Alžír, což v arabštině znamená „ostrovy“.
Země na severovýchodě sousedí s Tuniskem, na východě s Libyí, na jihovýchodě s Nigerem, na jihozápadě s Mali, Mauritánií a územím Západní Sahary a na západě s Marokem. Většina populace žije na úrodném severu, jih pokrývá poušť Sahara. I když etnický základ dvou klíčových etnik, Arabů a Berberů, je rozdílný, alžírské úřady rozlišují jen arabsko-berberskou národnost, která tak tvoří 99 procent populace. Oficiálními jazyky jsou arabština a berberština. V některých kontextech slouží jako administrativní a vzdělávací jazyk francouzština, což je dědictví francouzské koloniální nadvlády, jež trvala v letech 1830–1962. Okolo 99 % obyvatel vyznává islám.
Alžírská ekonomika je podle Mezinárodního měnového fondu 42. největší na světě, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly (k 2020). To ji činí čtvrtou největší ekonomikou v Africe (po Egyptu, Nigérii a JAR). Může se opřít o 16. největší zásoby ropy na světě a druhé největší v Africe, stejně jako o deváté největší zásoby zemního plynu na světě. Sonatrach, národní ropná společnost, je největší africkou firmou.
Alžírsko má jednu z největších armád v Africe a největší rozpočet na obranu. Je členem Africké unie, Ligy arabských států, Organizace zemí vyvážejících ropu, OSN a Svazu arabského Maghrebu, jehož je zakládajícím členem.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Starověk
[editovat | editovat zdroj]Potomci původních obyvatel Maghrebu jsou Berbeři. V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Féničanů. Fénická kolonie Ikosim se stala základem dnešního Alžíru, kolonie Hippo Regius zase dnešního města Annaba.[3][4] V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. rozesela zárodky civilizace po severním pobřeží dnešního Alžírska fénická mocnost Kartágo, jejíž centrum bylo v dnešním Tunisku. Ta se dostala do konfliktu s Římem, který si zajistil spojenectví berberských kmenů.
Když Řím Kartagince definitivně porazil, dal Berberům za odměnu kartaginské území, což byl základ Numidského království.[5] Jeho prvním doložitelným králem byl Massinissa.[6] Numidie ovšem prosperovala natolik, že se začala stávat pro Řím nevítanou konkurencí. Římané ji tak v roce 46 obsadili a rozdělili na dvě jednotky, římskou provincii Mauretania a vazalské království okolo města Cirty.[7] Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech, díky čemuž se v oblasti prosadilo křesťanství.[8] Římané ovládali toto území až do roku 429, kdy začalo být obsazováno Vandaly.[9] Ti jako vyznavači ariánství pronásledovali ostatní křesťany, ale jejich jen malý zájem zemi opravdu ovládat posílil oproti římským časům moc berberských kmenů a místních elit. V 6. století Vandaly vytlačili Byzantinci, kteří našli s Berbery porozumění, učinili je svými spojenci a dokonce jim vypláceli finanční podporu.[10]
Středověk
[editovat | editovat zdroj]Od 60. let 7. století začali do oblasti pronikat Arabové, kteří celou severní polovinu dnešního státu připojili k umajjovskému chalífátu. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo Berberům vnutit vlastní jazyk, kulturu a náboženství. Vytlačili křesťanství z celého Maghrebu. Nakonec Arabové území proměnili i etnicky, když v 11. století přišla migrační vlna arabských beduínů. V té době malý kus země, zahrnující ovšem i dnešní hlavní město Alžír, ovládli západosaharští Almorávidé, radikální islámská berberská sekta. Ve 12. století je vystřídali Almohadové, jejichž území se po porážce od Španělů rozpadlo na tři části, přičemž tu, která zahrnuje dnešní Alžírsko, ovládli Zajjánovci.
Novověk
[editovat | editovat zdroj]
V 15. a 16. století řadu severoafrických přístavů ovládli Španělé. Ti tvrdě potlačovali pirátství, což se nelíbilo místním vládcům, kteří s piráty obchodovali, ani pirátům samotným. Vůdce Alžíru Sálim al-Tsámí proto uzavřel spojenectví s korzárem Chajruddínem Barbarossou a společně Španělům klíčové přístavy uzmuli. Sálima piráti uškrtili a vládu tak získal sám Chajruddín.[11] Proti Španělům, a také bouřícím se Kabylům, však potřeboval spojence. Oslovil proto Osmany. Roku 1516 vzniklo Alžírské regentství, které bylo připojeno k Osmanské říši. Stalo se poté nadlouho základnou tzv. barbarských korzárů pod osmanskou ochranou. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými barbarskými piráty odvlečeno do otroctví až milion Evropanů.[12] Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100 mešit a více než 60 000 obyvatel. Vládní systém byl komplikovaný, vládli sice oficiálně pašové dosazení z Istanbulu, ale velkou moc držel též elitní vojenský kontingent zvaný odžak a také piráti, kteří plnili státní pokladnu. Na konci 17. století tahanice mezi těmito třemi mocenskými centry zemi de facto roztrhly.
Kolonizace
[editovat | editovat zdroj]
Vnitřní oslabení bylo velmi nebezpečné zejména proto, že západní mocnosti stále více nahlas mluvily o tom, že s pirátským alžírským problémem je nutno něco udělat. Zelenou k boji dal Vídeňský kongres roku 1815, po němž na Alžír útočili Britové a Američané.[13] Spojené státy vedly proti severoafrickým státům dvě berberské války.[14] Ovšem rozhodující zlom přišel až poté, co se „alžírský problém“ rozhodli vyřešit Francouzi.
V roce 1830 provedla Francie do země invazi a po zajetí vůdce protifrancouzského odboje Abd al-Kádira v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu.[15] Definitivně bylo celé Alžírsko dobyto roku 1875. Pětačtyřicet let dobývání stálo život 825 000 domorodých Alžířanů a asi 90 000 Francouzů.[16] Populace poklesla za tu dobu asi o třetinu.
Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty (později známí jako pieds-noirs) přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Mnoho Evropanů se usadilo zejména v Oranu a Alžíru, kde na počátku 20. století tvořili většinu populace. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo. Francouzi se také pokoušeli využít berberskou otázku a postavit Berbery proti Arabům, jako ty, kteří jsou předurčeni převzít francouzskou a evropskou kulturu.[17]
20. století
[editovat | editovat zdroj]
Na počátku 20. století se objevily první snahy o změnu poměru sil. V roce 1943 byl vypracován Manifest alžírského lidu. Roku 1945 proběhlo protifrancouzské povstání, jež vyústilo v masakr v Sétifu a Guelmě.[18] V roce 1946 vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod vedené Messalim Chadžem, který je nazýván otcem alžírského nacionalismu.[19] Po roce 1954 se část tohoto hnutí transformovala do radikálnější Fronty národního osvobození (FNO).
V roce 1954 zahájila FNO guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Válka v Alžírsku, při které docházelo k mučení a páchání válečných zločinů, si vyžádala více než 400 000 obětí.[20][21] Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 emigrovala do Francie. Ta uznala nezávislé Alžírsko v Évianských dohodách.[22]
Prvním prezidentem se stal vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella. Chadž a představitelé konkurenčního Alžírského národního hnutí (Mouvement national algérien) museli odejít do exilu.[23][24]
Marocký nárok na části západního Alžírska vedl v roce 1963 k písečné válce.[25][26] Své provincie Tindúf a Béchar, na něž si Maroko činilo nárok, Alžířané uhájili, i s pomocí kubánských vojáků.[27]
Bella byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houarim Boumédiènem.[28] V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou Boumedienovy socialistické strany. Boumédiene sázel na znárodnění, kolektivizaci zemědělství, autoritářství, centralizaci, podporu armády a vazbu na Sovětský svaz.[29][30]
Boumédienův nástupce Šadlí Bendžedíd (nastoupil roku 1979) provedl některé liberalizační ekonomické reformy. Omezil vazbu na východní blok a v roce 1985 se stal prvním alžírským prezidentem, který vykonal oficiální návštěvu USA.[31] Ale zároveň pozváním mnoha islámských učitelů z jiných arabských zemí (v rámci projektu "arabizace") zasel semena radikálního islámu.[32]
Ekonomická recese způsobená pádem světových cen ropy uvrhla roku 1988 Alžírsko do neklidu. V říjnu 1988 zemi zasáhla vlna stávek a demonstrací.[33] Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Bendžedíd, byť nepovolil zrušení politického monopolu FNO, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92 % pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Šadlí Bendžedíd byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.
V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám.[34] Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.
Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav.[35][36] IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.
Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala 100-200 tisíc obětí.[37][38] Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel.[39] Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí.[40] Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav.[41] Prezident Abdelazíz Buteflika, který v zemi vládl od roku 1999, na nátlak armády i veřejnosti (tzv. hnutí Hirak) odstoupil v dubnu 2019 z funkce.[42][43][44] Jeho nástupcem se stal Abdal Madžíd Tabbúni, který byl roku 2024 znovuzvolen.[45][46]
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Alžírská vlajka je tvořena dvěma svislými pruhy – zeleným a bílým – s červeným půlměsícem a pěticípou hvězdou uprostřed vlajky.[47]
Hymna
[editovat | editovat zdroj]Alžírská hymna je píseň Kassaman (nebo Qassaman). Slova napsal Mufdi Zakariah, hudbu složil Egypťan Mohamed Fawzi.
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Alžírsko leží na severu Afriky. Ze severní strany je 998 km dlouhé kopcovité až hornaté pobřeží Středozemního moře, na němž leží většina velkých měst včetně hlavního Alžíru. Na severovýchodě hraničí s Tuniskem (965 km), na východě s Libyí (982 km), na jihu s Nigerem (956 km), na jihozápadě s Mali (1 376 km), na jihozápadě s Mauritánií (463 km) a na západě se Západní Saharou (42 km) a s Marokem (1 559 km). S rozlohou 2 381 741 km² je 11. největším státem na světě, největším v Africe a 30× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 7,9 % rozlohy.
Asi tři čtvrtiny rozlohy země zabírá v jižní části poušť Sahara s pohořími Ahaggar a Tassili. V Ahaggaru je nejvyšší hora země Tahat s výškou 2 908 m n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu, oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700–1200 m n. m. se rozprostírá plošina Šotů se slanými vysychajícími jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem.
V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami. Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.
Nejníže položeným místem je šot Melrhir (−40 m n. m.). Největší řekou je Šelif.
Pohoří Džurdžura pokryté sněhem
Ouarsenis, pohoří na severozápadě (1985m)
Pobřeží u města Bidžája
Poušť Sahara v oblasti hranice Alžírska a Maroka.
.jpg)
Příroda
[editovat | editovat zdroj]
Mnoho tvorů tvořících alžírskou faunu žije v těsné blízkosti civilizace. Nejčastěji pozorovanými zvířaty jsou divoká prasata, šakali a gazely. Z velkých šelem se vyskytuje malá populace Levharta afrického. Jediným původním druhem opice je Magot bezocasý. Alžírským národním zvířetem je fenek, nejmenší liška na světě.[48]
Již zcela vymizely druhy jako Lev berberský, Medvěd atlaský nebo Krokodýl západoafrický.[49] K endemitům patří například Brhlík kabylský (Sitta ledanti).
Lesy pokrývají zhruba 1 procento území. Typickým stromem je Borovice halepská, endemickým druhem stromu je Jedle numidská.
Politický systém
[editovat | editovat zdroj]Alžírsko je poloprezidentská republika. Hlavou státu je prezident, volený na pět let. Do změny ústavy v roce 2008 mohl vykonávat maximálně dva mandáty, v současné době je počet mandátů neomezený. Prezident jmenuje předsedu vlády, který sestavuje vládu.
Alžírský parlament je dvoukomorový. Dolní komora (Národní shromáždění) má 380 poslanců volených na pět let. Horní komora (Rada národů) má 144 poslanců, z nichž 96 je voleno a 48 jmenováno prezidentem. Všeobecné volební právo je od 18 let. Podle ústavy žádná politická strana nesmí být založena na rozdílech v náboženství, jazyka, rasy, pohlaví, povolání nebo regionu. V parlamentních volbách v květnu 2012 zvítězila v nich Fronta národního osvobození, jediná povolená strana do roku 1989, se ziskem 221 mandátů.[50] Také v parlamentních volbách v roce 2017 zvítězila Fronta národního osvobození, která získala 26 % hlasů, druhý skončil její spojenec, strana Národní demokratické shromáždění. S 38 % byla volební účast na alžírské poměry nízká.[51][52]
Systém je autoritářský,[53][54] velký vliv má armáda, výjimečný stav vyhlášený v roce 1992 byl odvolán až v roce 2011 v souvislosti s Arabským jarem. Přístup opozice do médií je omezený,[54][55] přístup na internet bývá omezován.[56]
Hlavy státu
[editovat | editovat zdroj]- Abderrahmane Farès 7. 4. 1962 – 25. 9. 1962 – předseda prozatímní exekutivy – FLN
- Ferhat Said Ahmed Abbas 25. 9. 1962 – 27. 9. 1962 – předseda Ústavodárného národního shromáždění – FLN
- Ahmed Ben Bella 27. 9. 1962 – 20. 9. 1963 – předseda vlády hlavou státu – FLN
- Ahmed Ben Bella 20. 9. 1963 – 19. 6. 1965 – prezident – FLN
- Houari Boumédiène 19. 6. 1965 – 11. 12. 1976 – předseda Revoluční rady – voj./FLN
- Houari Boumédiène 11. 12. 1976 – 27. 12. 1978 – prezident – voj./FLN
- Rabah Bitat 27. 12. 1978 – 9. 2. 1979 – prozatímní prezident – FLN
- Šadlí Bendžedíd 9. 2. 1979 – 11. 1. 1992 – prezident – FLN
- Abdelmalek Benhabyles 11. 1. 1992 – 14. 1. 1992 – předseda Ústavodárné rady – FLN
- Mohamed Boudiaf 14. 1. 1992 – 31. 1. 1994 – (PRS, předseda 16. 1. – 29. 6. 1992), Tedjini Haddam (bezpartijní), Ali Haroun (FLN), Ali Kafi (FLN, předseda od 2. 7. 1992), Redha Malek (bezpartijní, od 2. 7. 1992), Khaled Nezzar (voj.) – Vysoká státní rada
- Liamine Zéroual 31. 1. 1994 – 27. 11. 1995 – hlava státu – bezpartijní/RND
- Liamine Zéroual 27. 11. 1995 – 27. 4. 1999 – prezident – bezpartijní/RND
- Abdelazíz Buteflika od 27. 4. 1999 – 2. 4. 2019 – prezident – bezpartijní
- Abdal Madžíd Tabbúni od 19. 12. 2019 – současnost – FLN
Zahraniční vztahy
[editovat | editovat zdroj]
Po roce 2019 se prudce zhoršily vztahy Alžírska s jeho sousedy, bezprostředními i těmi za mořem. Protesty a demokratizační snahy, které začaly Arabským jarem roku 2011 a vygradovaly právě v roce 2019, Alžír interpretuje jako spiknutí řízené ze zahraničí.[57]
Největší napětí vládne ve vztazích s Marokem. S tím v roce 2021 Alžírsko přerušilo diplomatické styky.[58] Příčinou bylo zlepšení vztahů Maroka s Izraelem. Podle Alžírska Maroko tuto normalizaci vztahů s Jeruzalémem absolvovalo, aby získávalo od Izraele zpravodajské informace o alžírské vládě a armádě (Izrael a Maroko skutečně podepsaly memorandum o sdílení zpravodajských informací, ba dokonce dohodu o budoucích společných vojenských cvičeních - takovou dohodu Izrael dosud neuzavřel s žádnou arabskou zemí).[59] Dalším zdrojem sporů je marocká podpora berberského regionu Kabylie. Maročané hájí právo Berberů na sebeurčení. Obě země se také dlouhodobě přou o sporné území Západní Sahara, kde působí mise OSN. Alžířané zde financují separatistické hnutí Fronta Polisario, které usiluje o odtržení od Maroka. Spor trvá léta a znovu eskaloval roku 2020, kdy Fronta Polisario po třiceti letech odstoupila od příměří. Mnoho členů této organizace sídlí přímo v Alžírsku, v uprchlických táborech na jihovýchodě země. Maroko je ochotno Západní Sahaře udělit autonomii. Tento plán podporují Francie, Španělsko, Spojené státy i OSN.
Zároveň se zhoršily vztahy s dalším alžírským sousedem, Mali. Rozbuškou se stalo alžírské sestřelení malijského vojenského bezpilotní letounu.[60] Mali tvrdilo, že se tak stalo nad malijským územím, Alžírsko, že nad alžírským. Mali reagovalo tím, že vystoupilo ze Spojeného výboru náčelníků štábů (CEMOC) se sídlem v Alžírsku. Odvolalo svého velvyslance z Alžíru a stejný krok následně učinily jeho spojenci, Niger a Burkina Faso. Alžírsko reagovalo stejnými kroky a zákazem letů do Mali.[61] Mali také alžírské vládce obviňuje ze spolupráce s teroristickými a separatistickými skupinami, které operují na jeho území, zejména na severu země. Ty obnovily své aktivity v roce 2012. Armáda kvůli této situaci už provedla dva puče, aby posílila kontrolu nad Mali (2020, 2021). Mali, Niger a Burkina Faso v reakci také roku 2023 vytvořily Alianci států Sahelu (AES) a obracejí se na Rusko, které je však paradoxně klíčovým spojencem rovněž Alžírska. V roce 2024 Mali odstoupilo od mírové dohody s Alžírskem, jež byla podepsaná roku 2015.
Také proces usmiřování s Francií se zastavil. Zpočátku se zdálo, že francouzský prezident Emmanuel Macron, který proslul výrokem, že "kolonialismus je zločinem proti lidskosti", dokáže vztahy s Alžírskem zlepšit bezprecedentním způsobem. Alžírsko roku 2017 také navštívil.[62] Ale kolem roku 2023 se vše zhroutilo, když Francie, po deseti letech změnila pozici a dala najevo, že podporuje marocký plán řešení západosaharské krize.[63] Alžírsko vzápětí odvolalo svého velvyslance z Paříže.[64] Nikoli náhodou byl brzy zatčen spisovatel Boualem Sansal, který má i francouzské občanství. Alžírsko také přestalo přebírat Alžířany, jež Francie vyhostila. Horkým společenským tématem se to ve Francii stalo poté, co 37letý Alžířan ve francouzských Mylhúzách zabil cizince. Roku 2024 francouzské úřady zatkly tři Alžířany obviněné z únosu, zadržování a věznění kritika alžírské vlády Amira Bouchorse. Jeden za zadržených byl zaměstnancem alžírského konzulátu ve Francii. V roce 2025 si země vzájemně vyhostily desítky diplomatů.[65]
Vazba na Rusko je naopak natolik silná, že Alžírsko patřilo k 35 zemím na Valném shromáždění OSN, které se roku 2022, krátce po ruském vpádu na Ukrajinu, zdrželi při schvalování rezoluce, která tuto agresi odsuzovala. Ze severoafrických zemí bylo jedinou.[66]
Vojenství
[editovat | editovat zdroj]
Role armády ve společnosti je zcela mimořádná. Alžírsko má nejvyšší vojenské výdaje v Africe, druhé nejvyšší na světě na obyvatele (po Ukrajině a před Izraelem) a dvacáté nejvyšší na světě celkově.[67] Představují 8,8 procenta HDP a 25 % státního rozpočtu. Armáda je označována za druhou nejsilnější na kontinentě.[68]
Ozbrojené síly mají 147 000 aktivních příslušníků, 150 000 záložáků a 187 000 příslušníků polovojenských organizací (odhad z roku 2008).[69] Branná povinnost platí pro muže ve věku 19–30 let, základní výcvik trvá 12 měsíců. Prezident republiky je současně ministrem obrany. Většina alžírských zbraní je dovážena z Ruska. Význam této spolupráce dobře ilustruje skutečnost, že Rusko Alžírsku jako první zemi na světě v roce 2025 prodalo svůj nejmodernější letoun Su-57.[70]
Na začátku 90. let 20. století mezinárodní tisk spekuloval o tom, že Alžírsko usiluje o zisk jaderné zbraně.[71] Alžírsko umožňovalo Francii provádět na svém území, v oblasti Sahary, jaderné testy i mnoho let po zisku nezávislosti. V letech 1960 až 1996 jich bylo provedeno 210. V roce 2009 Francie uvedla, že odškodní obyvatele, kteří byli těmito testy zdravotně poškozeni.[72]
Lidská práva
[editovat | editovat zdroj]
Americká organizace Freedom House označuje Alžírsko jako "nesvobodné" od roku 1972, kdy začala zveřejňovat své zprávy. Výjimkou byly roky 1989 až 1991, kdy byla země označena jako "částečně svobodná".[73]
V prosinci 2016 vydal Euro-středomořský monitor lidských práv zprávu o porušování svobody médií v Alžírsku. Upřesnila, že alžírská vláda omezovala svobodu tisku, upírala právo na pokojné demonstrace, protesty a shromažďování, stejně jako cenzurovala média, včetně webových stránek. Médiím, která kritizovala vládu, byly odebírány licence.[74]
Podle Human Rights Watch také nezávislé odbory čelí obtěžování ze strany vlády, mnoho odbrorových vůdců je uvězněno a protesty potlačovány. V roce 2016 bylo vládou zakázáno několik odborových svazů, z nichž mnohé se účastnily velkých protestů v letech 2010–2012, které byly součástí širšího procesu zvaného Arabské jaro.[75]
Homosexualita je v Alžírsku nelegální. Veřejné homosexuální chování je trestáno až dvěma lety vězení. Podle průzkumu BBC News z roku 2019 si nicméně 26 procent Alžířanů myslí, že by homosexualita měla být přijímána. To je nejvyšší podíl v arabském světě.[76]
Administrativní dělení
[editovat | editovat zdroj]
Alžírsko má 58 provincií, tzv. vilájetů, 553 okresů (daïras) a 1 541 obcí (baladiyah). Původní administrativní rozdělení Alžířané převzali v roce 1962 po francouzské správě, kdy 15 původních departementů bylo přejmenováno na vilájety. Později byl jejich počet rozšířen na 31, v roce 1983 bylo vytvořeno 17 dalších a v roce 2019 dalších 10. Každý vilájet, okres a obec je pojmenován po svém sídle, které je obvykle i největším městem. Právě tak získalo Alžírsko i název po Alžíru. Rozlohou je největší vilájet Tamanrasset (556 200 km²) v jižní části země a nejvíce obyvatel žije ve vilájetu Alžír (přes 2 947 000).
- Adrar
- Ain Defla
- Ain Temouchent
- Alger
- Annaba
- Batna
- Bechar
- Bidžája
- Biskra
- Blida
- Bordj Bou Arreridj
- Bouira
- Boumerdes
- Chlef
- Constantine
- Djelfa
- El Bayadh
- El Oued
- El Tarf
- Ghardája
- Guelma
- Illizi
- Jijel
- Khenchela
- Laghouat
- Muaskar
- Medea
- Mila
- Mostaganem
- M’Sila
- Naama
- Oran
- Ouargla
- Oum el-Bouaghi
- Relízáne
- Saida
- Setif
- Sidi Bel Abbes
- Skikda
- Souk Ahras
- Tamanrasset
- Tebessa
- Tiaret
- Tindouf
- Tipasa
- Tissemsilt
- Tizi Ouzou
- Tlemcen
- Timimoun
- Bordj Badji Mokhtar
- Ouled Djellal
- Béni Abbès
- In Salah
- In Guezzam
- Touggourt
- Djanet
- El Meghaier
- El Meniaa
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]
Podle Mezinárodního měnového fondu byla alžírská ekonomika v roce 2026 padesátou největší na světě a čtvrtou největší v Africe (po Jihoafrické republice, Egyptě a Nigérii).[77] Její mohutnost odpovídá v Evropě zhruba velikosti ekonomik Finska či Řecka. Prudký růst zaznamenala zejména v prvním dvacetiletí 21. století, v souvislosti s růstem cen ropy. Podle Světové banky byl rok 2024 pro Alžírsko zlomový, tehdy se připojilo ke skupině zemí "s vyššími středními příjmy".[78] K roku 2025 mělo Alžírsko nejvyšší index lidského rozvoje v kontinentální Africe (96. místo na světě; v Africe jako celku ho předstihly ostrovní Seychely a Mauricius).[79]
Limitem alžírské ekonomiky je, že z velké části zůstává ekonomikou státní, což je pozůstatek socialistických experimentů z let po zisku samostatnosti. Přechod k tržní ekonomice na počátku 90. let byl jen částečný. To ale alžírskému státu také umožňuje čerpat všechny bonusy z těžby nerostných surovin. Při potížích ekonomiky vláda sahá k ochranářským opatřením, například zákazu dovozu (naposledy 2016, zrušeno 2018).[80] To zvyšuje úvěrovou rizikovost. Přímé zahraniční investice jsou v Alžírsku proto dlouhodobě velmi nízké. Slabinou je také bankovní systém, který je sice největší v Africe, ale je poměrně netransparentní a z 90 procent státní.[68]
K problémům bývá řazena též nižší diverzifikace.[81] Výhodou jsou velké devizové rezervy ve výši 173 miliard amerických dolarů a malý zahraniční dluh, přibližně 2 % HDP. Starých dluhů u Sovětského svazu se Alžírsko z velké části zbavilo tím, že při návštěvě ruského prezidenta Vladimira Putina v roce 2006 směnilo odpuštění dluhu ve výši 4,74 miliard dolarů za nákup bojových letadel, vzdušných obranných systémů a jiných zbraní v ceně 7,5 miliard dolarů od ruské společnosti Rosoboronexport.[82] Podle Economic Intelligence Unit měl v roce 2024 veřejný dluh Alžírska úroveň 49 % HDP (tedy zhruba jako v České republice).[68]
Alžírsko se nepřipojilo ke Světové obchodní organizaci, ačkoli o členství dlouho jednalo.[83] Je členem arabské a africké zóny volného obchodu a má uzavřenou asociační dohodu s Evropskou unií.
Průmysl a energetika
[editovat | editovat zdroj]
Páteří alžírského hospodářství je ropa, zemní plyn, fosfáty, polymetalické rudy a rtuť. Dalšími důležitými odvětvími jsou zpracování železa a oceli. Průmyslový závod El-Hadjar v Annabě je největším v Africe.[68] Důležitý je i potravinářský a textilní průmysl. Čtvrtina lidí se pohybuje v zemědělství, které ale tvoří jen 13 % HDP. Alžírskou měnou je alžírský dinár.
Ropa a zemní plyn jsou zdaleka nejdůležitějšími komoditami. Uhlovodíky tvořily k roku 2021 přibližně 60 % rozpočtových příjmů, 30 % HDP a 87,7 % příjmů z exportu.[84] Produkce ropy činí přibližně 1,1 milionu barelů denně. Více než polovina vytěžené ropy se vyváží. Alžírsko je šestým největším exportérem zemního plynu na světě. Americký úřad pro energetické informace uvedl, že v roce 2005 mělo Alžírsko 4,5 bilionu kubických metrů prokázaných zásob zemního plynu, tedy 11. největší zásoby na světě.[85] Také se řadí na 16. místo v ropných zásobách. Od roku 1969 je členem ropného kartelu OPEC.[86] Alžírskou národní ropnou společností je Sonatrach, všichni zahraniční těžaři s ní musí spolupracovat. Jde o největší obchodní společnost v Africe.
Alžírsko má také třetí největší světové zásoby břidlicového plynu, který se ale zatím netěží.[68]
Odhaduje se, že Alžírsko má největší solární energetický potenciál ve Středomoří, proto vláda financovala vznik solárního vědeckého parku v Hassi R'Mel.
Doprava
[editovat | editovat zdroj]
Alžírská silniční síť je nejhustší v Africe. Její délka se odhaduje na 180 000 km. Alžírskem též prochází Transsaharská dálnice. Ta propojuje zemi s Mali, Nigerem, Nigérií, Čadem a Tuniskem. Další zásadní mezistátní tepnou je Káhirsko-dakarská dálnice.
V roce 2011 bylo v hlavním městě Alžíru uvedeno do provozu druhé metro na africkém kontinentu.[87]
Největším letištěm v zemi je Letiště Houariho Boumédièna v Alžíru. Nachází se zhruba 17 kilometrů jihovýchodně od centra města a otevřeno bylo v roce 1924. Svůj název nese od roku 1979. Francouzi ho nazývali Maison Blanche. Základnu zde má národní letecký dopravce Air Algérie, jež vznikla v roce 1946. Je stoprocentně vlastněná alžírskou vládou. V roce 2026 létala do 28 zemí. Druhým nejdůležitějším leteckým uzlem je Letiště Ahmeda Ben Belly v Oranu.
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]| Populace Alžírska[88] | |||
|---|---|---|---|
| Rok | Miliony | ||
| 1950 | 8,7 | ||
| 2000 | 30,3 | ||
| 2015 | 38,0 | ||
V roce 2015 byl počet obyvatel odhadován na 38 milionů. V roce 2025 to bylo již 48 milionů, což z Alžírska činilo 32. nejlidnatější zemi světa.[68] Za pouhé destiletí se tak počet obyvatel zvýšil o 10 milionů, což odpovídá populaci Česka. Ještě na počátku 20. století populace činila jen čtyři milióny.
Okolo 90 % Alžířanů žije v pobřežní oblasti na severu země. Leží hlavní město a nejvýznamnější přístav Alžír (3 milionu obyvatel) a další významná města a přístavy Oran (necelých 1,2 miliony obyvatel), Constantine (přes 943 tisíc obyvatel) a Sétif (609 tisíc obyvatel). Kulturní oblast mezi městy Alžír a Constantine je nazývána Kabylie. Další významnou oblastí je oblast Sahary, kde leží město Tamanrasset s 92 tisíci obyvateli. Asi 1,5 milionu obyvatel žije kočovným způsobem.
28,1 % Alžířanů má méně než 15 let. Věkový medián činí 28,9 let (pro srovnání: v Česku je to 44,3). Průměrný věk dožití je u mužů 76 let, u žen 79 let. Úmrtnost dětí do 5 let je na poměry Afriky nízká, 1–2 %. Míra urbanizace je poměrně vysoká, ve městech žije 70 procent obyvatel.[68]
Kolem 40 % obyvatel je negramotných, protože zde děti pracují už od útlého věku a do školy chodí jen krátce nebo vůbec.
Etnické skupiny
[editovat | editovat zdroj]Nejpočetnější skupinu obyvatel tvoří alžírští Arabové (59 %), Berbeři (26 %), Beduíni (beduinští Arabové, 15 %). Berberské kmeny tvoří na alžírském území kmenová sdružení Kabylů, Mozabitů a Tuaregů. Naprostá většina Alžířanů jsou Arabové nebo původní Berbeři. Druzí jmenovaní tvoří odhadem celou jednu třetinu obyvatelstva a do 7. století, kdy oblast ovládli Arabové, byli majoritním etnikem. Berbeři se usídlili v horách a vzdáleni arabskému vlivu si dodnes uchovali silné kulturní hodnoty i vlastní jazyk. Evropané usazení v Alžírsku tzv. pied noir, 13 % populace Francouzského Alžírska roku 1961, tvoří dnes sotva jedno procento populace. Na západě země žije 90 000–165 000 obyvatel uprchlých ze Západní Sahary. Je zde i přes 4 000 palestinských uprchlíků, kteří jsou dobře integrováni a od roku 2009 i 35 000 čínských pracovníků. V zemi žije také 600 000 až 2 miliony alžírských Turků, přímých potomků janičářů, v Alžírsku známých jako kouloughi.[68] Nejvíce Alžířanů mimo svou zemi žije ve Francii, kde se jejich počet odhaduje na 2 miliony.
Jazyky
[editovat | editovat zdroj]Oficiálními jazyky jsou arabština, kterou ovládá asi 72 % obyvatel, a berberština, kterou mluví 27–30 % populace. Hovorová arabština je silně ovlivněna francouzštinou a berberštinou. Berberština byla roce 2002 byla novelou ústavy uznána jako národní jazyk, v roce 2016 se pak stala oficiálním jazykem.[1] Francouzština nemá žádný oficiální status, ale země je druhou největší frankofonní zemí a jazyk se používá jak v médiích, tak i ve školství a ve státní správě. V roce 2008 umělo 33 % obyvatel číst a psát francouzsky a 60 % jich francouzštinu používá v domácnosti. Je to podstatně více než v roce 1962, kdy Alžírsko získalo nezávislost na Francii. Výuka francouzštiny je podporována vládou a užívá se jí ve výuce už na základních školách.
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]K sunnitskému islámu se hlásí 99 % populace a je státním náboženstvím. Asi 150 000 obyvatel ve vilájetu Ghardája se hlásí k islámské větvi ibádíja. V Alžíru je ve výstavbě mešita s náboženskou školou, knihovnou, muzeem a nejvyšším minaretem na světě (265 m).[90]
Katolická církev v Alžírsku má jednu arcidiecézi a v roce 1962 se k ní hlásilo až 1 milion věřících. Po získání nezávislosti země většina z nich odešla a v současné době je zde asi 83 000 římských katolíků. V letech 1944–1956 byla v Alžíru postavena katedrála Sacré-Coeur d’Alger. V zemi je i početná komunita protestantů. V roce 1962 bylo v Alžírsku asi 140 000 židů, ale po vyhlášení nezávislosti získali francouzské občanství a většina jich odešla do Francie, 10 % pak do Izraele.
Při sčítání lidu vláda neeviduje náboženskou příslušnost kvůli zabránění náboženského napětí. Počty věřících jsou pouze odhadovány.
Kultura
[editovat | editovat zdroj]Nová ústava zakotvila islám jako státní náboženství a arabskou a berberskou národnost jako základ státu. Výrazem venkovských tradic jsou každoroční tzv. datlové slavnosti s tanci a závody velbloudů.
Památky
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Alžírsko má zapsáno sedm položek na seznamu Světové dědictví UNESCO: Ruiny opevněného města Kalát al-Baní Hammád z 11.-12. století,[91] ruiny starořímského města Djémila,[92] údolí M'zab, v němž se dochovala řada opevněných měst z 11. století,[93] prehistorické skalní malby na náhorní planině Tassili,[94] ruiny starořímského města Timgad (Thamugadi),[95] archeologická lokalita Tipasa, v níž jsou odkryty vrstvy fénické, římské, raně křesťanské i byzantské[96] a město Kašbach, medina kdysi střežící kartaginskou obchodní cestu.[97]
Velká alžírská mešita postavená v letech 2012–2019 je třetí největší na světě a má nejvyšší minaret na světě.[98]
Národní galerie Alžírska je největším uměleckým muzeem nejen v Alžírsku, ale i na africkém kontinentu.
Hudba
[editovat | editovat zdroj]K nejznámějším alžírským zpěvačkám kabylského původu patří Souad Massiová, která bývá řazena k folku a bývá označována jako „alžírská Joan Baezová“.[99] Po sérii výhrůžek smrtí však v roce 1999 opustila Alžírsko a odstěhovala se do Francie.[100] Ve Francii působí i raperka Kenza Farahová. V žánru world music se stala legendou kapela Tinariwen, která má kořeny v Mali, ale i v alžírském Tamanrassetu. Jde o skupinu Tuaregů z pouště Sahara.[101] Alžírská lidová hudba se nazývá raï a její kořeny jsou ve 20. letech 20. století.[102]
Literatura
[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Literární díla jsou vydávána jak ve francouzštině a arabštině, tak i v různých berberských dialektech. Alžírská literatura má velmi hluboké kořeny, neboť byla pěstována již v římské epoše. Alžírským rodákem je tak například autor 2. století Lucius Apuleius, jehož Proměny (Metamorfózy), většinou známé pod názvem Zlatý osel, jsou jediným zcela zachovaným latinským románem starověku, nebo Martianus Capella, autor devítidílného díla De nuptiis Philologiae et Mercurii psaného částečně prózou a částečně veršem. I později řada alžírských rodáků ovlivnila evropskou kulturu a dějiny, k takovým patří především Svatý Augustin. K nejslavnějším představitelům francouzské kultury, kteří se narodili v Alžírsku, patřil nositel Nobelovy ceny za literaturu Albert Camus.[103]
Od středověku se rozvíjela literatura i v arabštině a alžírští autoři se dodnes dělí na ty, kdo píší arabsky, a ty, kdo zvolí francouzštinu, přičemž někdy to či ono rozhodnutí vyvolává jisté nacionálně-politické pnutí. K významným francouzsky píšícím alžírským spisovatelům patřil Mohammed Dib, levicově orientovaný autor, příslušník tzv. Generace ’52, kterému bylo na Camusovu přímluvu umožněno usadit se ve Francii, když byl francouzskými koloniálními úřady vypovězen z Alžírska. Náměty čerpal z alžírské historie, hlavní inspirací pro něj byla alžírská válka. Francouzsky psal i Kateb Yacine, jenž byl Berberem a dráždil alžírské úřady otevíráním „berberské otázky“. Francouzsky psal i Mouloud Feraoun, zavražděný Organizací tajné armády roku 1962, a zvolila ji i Assia Djebarová, jež byla v roce 2005 zvolena jako první muslimka členkou Francouzské akademie, a byla též významnou filmařkou – získala například mezinárodní cenu kritiky na festivalu v Benátkach za svůj film La Nouba des femmes du mont Chenoua.[104] K autorům, kteří se nakonec rozhodli pro arabštinu patří Rachid Boudjedra. I on rád pronikal do filmu, napsal například scénář ke snímku Kronika času ohně, který získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Arabsky píše i Ahlam Mosteghanemiová.
Obětí islamistů se stal spisovatel Tahar Djaout.[105] S tématem fundamentalismu, jehož vlna se vzedmula v Alžírsku v 90. letech 20. století, se vyrovnává i významný současný autor Yasmina Khadra, který si zvolil kdysi ženský pseudonym, aby se vyhnul jako voják vojenské cenzuře[106][107] Sporům s radikály se nevyhnul ani Boualem Sansal, jehož knihy byly v Alžírsku zakázány, a jemuž byla odebrána Prix du roman arabe za to, že navštívil Izrael a promluvil na Jeruzalémském festivalu spisovatelů.[108] Sansal byl v Alžírsku uvězněn za „ohrožování alžírské bezpečnosti“ a má i silné vazby na Česko - jeho manželka byla Češka a jeho dcery v Česku žijí.[109][110] Střetům se nevyhnula ani Salima Ghezaliová angažující se ve věci ženských práv, za což roce 1997 získala Sacharovovu cenu za svobodu myšlení.[111]
Sport
[editovat | editovat zdroj]
Alžírsko se zúčastňuje olympijských her od roku 1964 a od té doby získalo sedm zlatých medailí (k roku 2024). Čtyři z nich jsou atletické. Tu první přivezla z olympijských her v Barceloně roku 1992 běžkyně na 1500 metrů Hassiba Boulmerka, jinak též dvojnásobná mistryně světa. Na stejné trati Alžířané slavili i druhé zlato, ovšem v mužské kategorii, postaral se o to v Atlantě 1996 běžec Noureddine Morceli, který stejně jako jeho kolegyně triumfoval i na světovém šampionátu, a to dokonce třikrát a je největší sportovní hvězdou alžírské historie.[112] Také třetí a čtvrté zlato je z patnáctistovky, v Sydney roku 2000 ovládla míli Nouria Mérah-Benidaová, v Londýně 2012 vystoupal na vrchol stupňů vítězů Taoufik Makhloufi.[113] Ten navíc za čtyři roky na hrách v Riu přidal ještě dvě stříbra, znovu z míle a ještě z běhu na 800 metrů. Dvě zlaté jsou boxerské, tu první získal roku 1996 Hocine Soltani, druhou vybojovala v Paříži roku 2024 Imane Chalífová, byť nikoli bez kontroverzí spojených s jejím pohlavím.[114] Box je se sedmi medailemi druhý nejúspěšnější alžírský sport na olympiádách. V roce 2024 zlatou medailovou sbírku rozšířila gymnastka Kajlía Nimúrová.[115] Posledním sportem, v němž Alžířané brali některý z cenných kovů, je judo (např. Ammár bin Jachlef). Před ziskem samostatnosti získali někteří Alžířané olympijské zlato v dresu Francie, k takovým patřili maratonci Boughera El Ouafi (1928) a Alain Mimoun (1956).[116]
Alžírská fotbalová reprezentace dvakrát vyhrála Africký pohár národů, v letech 1990 a 2019.[117][118] Pětkrát postoupila na mistrovství světa, přičemž nejúspěšnější byla na světovém šampionátu v Brazílii roku 2014, kdy se jí podařilo postoupit do osmifinále. K nejslavnějším alžírským fotbalistům patří Rabah Madžer, který s portugalským klubem FC Porto vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů) a v roce 1987 byl zvolen Africkým fotbalistou roku.[119] Stejného ocenění se roku 1981 dostalo Lachdaru Belloumimu a v roce 2016 Rijádu Mahrizovi, který vyhrál anglickou Premier League s Manchesterem City i Leicesterem. Rekord v počtu startů za národní tým drží Ajsa Mandí, nejlepším střelcem jeho historie je Islám Slimaní. Domovským stánkem reprezentace je Stadion Nelsona Mandely, který stojí na předměstí Alžíru Baraki a má kapacitu 40 tisíc diváků. Byl slavnostně otevřen v roce 2023.[120]
Kuchyně
[editovat | editovat zdroj]Alžírská kuchyně vychází z arabské kuchyně a je podobná marocké a tuniské kuchyni. Mezi nejtypičtější pokrmy patří kuskus, šakšúka, tažín, harira nebo merguez. Typická je kořenící směs ras el hanout. Mezi typické nápoje patří čaj, káva, mátový čaj nebo různé džusy. V malé míře je rozšířeno též vinařství.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 Algeria reinstates term limit and recognises Berber language. BBC [online]. 2016-02-07 [cit. 2016-02-07]. Dostupné online.
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2023-01-14]. Dostupné online.
- ↑ Phoenician Colonies. Phoenician.org [online]. [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ Icosium (Algiers). Livius.org [online]. [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ VUČKOVIĆ, Aleksa. The Great Berber Kingdom of Numidia in the Shadow of Rome. Ancient Origins [online]. 2021-01-20 [cit. 2025-09-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Masinissa. Britannica.com [online]. [cit. 2025-09-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FERGUSON, John. Roman Algeria. Greece & Rome. 1966, roč. 13, čís. 2, s. 169–187. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. ISSN 0017-3835.
- ↑ BROWN, Peter. Christianity and Local Culture in Late Roman Africa. The Journal of Roman Studies. 1968, roč. 58, s. 85–95. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. ISSN 0075-4358. doi:10.2307/299697.
- ↑ Algeria - Vandals and Byzantines. Countrystudies.us [online]. [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ CONANT, Jonathan P. North Africa under Byzantium. Oxford Research Encyclopedias [online]. 2023-09-20 [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ KRÁL, Ivo. Pirát neváhal zabít sultána. Lidovky.cz [online]. 2009-08-22 [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ Robert Davis. British Slaves on the Barbary Coast [online]. Bbc.co.uk, 17 February 2011. Dostupné online.
- ↑ ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich, severní Afrika a evropský státní systém v letech 1814-1848. Historica Olomucensia. 2012-12-11, roč. 41, čís. vol. 43, s. 65–78. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. (anglicky)
- ↑ LAMBERT, Frank. The Barbary Wars: American Independence in the Atlantic World. [s.l.]: Macmillan + ORM 241 s. Dostupné online. ISBN 978-0-374-70727-9. (anglicky) Google-Books-ID: msrjKY7goW8C.
- ↑ SESSIONS, Jennifer E. By Sword and Plow: France and the Conquest of Algeria. [s.l.]: Cornell University Press 547 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8014-5446-2. (anglicky) Google-Books-ID: EtBqBgAAQBAJ.
- ↑ GREENHALGH, Michael. The Military and Colonial Destruction of the Roman Landscape of North Africa, 1830-1900. [s.l.]: BRILL 1039 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-27163-0. (francouzsky) Google-Books-ID: 5pCfAwAAQBAJ.
- ↑ MOORE, Clement Henry. The Berber Myth and Arab Realities. Government and Opposition. 1974, roč. 9, čís. 3, s. 384–394. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. ISSN 0017-257X.
- ↑ France faces pressure at home to admit 1945 colonial massacre of Algerians. RFI [online]. 2025-05-08 [cit. 2025-09-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DERKAOUI, Selim. Untold stories of Algeria’s independence struggle. Le Monde diplomatique [online]. 2025-02-01 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Temná kapitola v historii Francie. BBC [online]. 9. května 2001. Dostupné online.
- ↑ Macron přiznal, že Francie během alžírské války systematicky používala mučení. Respekt [online]. 17. září 2018. Dostupné online.
- ↑ Algeria: France-Algeria independence agreements (Evian agreements). International Legal Materials. 1962, roč. 1, čís. 2, s. 214–230. Dostupné online [cit. 2025-09-15]. ISSN 0020-7829.
- ↑ DERKAOUI, Selim. L'héritage occulté de Messali Hadj. Le Monde diplomatique [online]. 2024-12-01 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ AISSAOUI, Rabah. Fratricidal War: The Conflict between the Mouvement national algérien (MNA) and the Front de libération nationale (FLN) in France during the Algerian War (1954–1962). British Journal of Middle Eastern Studies. 2012, roč. 39, čís. 2, s. 227–240. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 1353-0194.
- ↑ FARSOUN, Karen; PAUL, Jim. War in the Sahara: 1963. MERIP Reports. 1976, čís. 45, s. 13–16. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 0047-7265. doi:10.2307/3011767.
- ↑ EVANS, Martin. Sand War: The Cold War in North Africa. History Today [online]. [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ LAMRANI, Salim. 15 Questions and Answers on “The 1963 ‘Sand War’’’. OpenEdition Journals [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ ST. JOHN, Peter. Independent Algeria from Ben Bella to Boumédienne: I. The Counter-Revolution and Its Consequences. The World Today. 1968, roč. 24, čís. 7, s. 290–296. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 0043-9134.
- ↑ BYRNE, Jeffrey James. Our Own Special Brand of Socialism: Algeria and the Contest of Modernities in the 1960s. Diplomatic History. 2009, roč. 33, čís. 3, s. 427–447. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 0145-2096.
- ↑ KATSAKIORIS, Constantin. Algeria’s Ties with the Soviet Union and State Socialism in the Maghreb. International Journal of Middle East Studies. 2024-08, roč. 56, čís. 3, s. 510–515. Dostupné online [cit. 2025-09-15]. ISSN 0020-7438. doi:10.1017/S0020743824000990. (anglicky)
- ↑ Chadli Bendjedid: Politician whose reforming zeal led to bloodshed. The Independent [online]. 2012-10-10 [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ GRANDGUILLAUME, Gilbert. Demagogues and Arabisers. Le Monde diplomatique [online]. 1997-02-01 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ AÏT-AOUDIA, Myriam. Des émeutes à une crise politique : les ressorts de la politisation des mobilisations en Algérie en 1988. Politix. 2015, roč. 112, čís. 4, s. 59–82. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 0295-2319. doi:10.3917/pox.112.0059. (francouzsky)
- ↑ DRIS, Nouri. Algeria: Democratisation in the Context of Economic Failure (1989-1999). AlMuntaqa. 2022, roč. 5, čís. 1, s. 49–64. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 2616-8073.
- ↑ Algeria - Return to Authoritarianism, January 11, 1992. Countrystudies.us [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ TAHI, Mohand Salah. Algeria's Democratisation Process: A Frustrated Hope. Third World Quarterly. 1995, roč. 16, čís. 2, s. 197–220. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 0143-6597.
- ↑ Pokus uklidnit Alžírsko nevyšel. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2000-01-12 [cit. 2025-09-15]. Dostupné online.
- ↑ RYAN, Yasmine. Uncovering Algeria’s civil war. Al Jazeera [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Země, kam se nejezdí. www.lideazeme.cz. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-18.
- ↑ Při sebevražedném útoku na policejní školu v Alžírsku zemřelo 43 lidí. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2008-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-20.
- ↑ Alžírsko ukončilo výjimečný stav. Novinky.cz [online]. 2011-02-22 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ „Neviditelný“ prezident Buteflika ustupuje. Hrozí, že se moci v Alžírsku chopí armáda nebo islamisté. Česká televize [online]. 29. března 2019. Dostupné online.
- ↑ The Disappearing of Algeria’s Hirak. Centre de recherches internationales [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ REKBI, Ahmed. Alone in Algiers: The activists fighting to preserve the Hirak movement's legacy. Le Monde. 2026-06-08. Dostupné online [cit. 2026-07-02]. ISSN 1950-6244. (francouzsky)
- ↑ Alžírským prezidentem se stal v bojkotovaných volbách expremiér Tabbúni. iDNES.cz [online]. 2019-12-13 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Současný alžírský prezident Abdal Madžíd Tabbúni získal v sobotních volbách 94,65 procenta hlasů a byl již v prvním kole zvolen prezidentem. Deník N [online]. 2024-09-08 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Alžírská vlajka na Flags of the World
- ↑ National Animals of African Countries. Howzit MSN. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-25. (anglicky)
- ↑ BRITO, José C.; MARTÍNEZ-FREIRÍA, Fernando; SIERRA, Pablo. Crocodiles in the Sahara Desert: An Update of Distribution, Habitats and Population Status for Conservation Planning in Mauritania. PLOS ONE. 25. 2. 2011, roč. 6, čís. 2, s. e14734. Dostupné online [cit. 2026-06-30]. ISSN 1932-6203. doi:10.1371/journal.pone.0014734. PMID 21364897. (anglicky)
- ↑ Islamisté v alžírských volbách pohořeli. ČT24 [online]. 2012-05-11 [cit. 2015-11-22]. Dostupné online.
- ↑ AZET.SK. Alžírske voľby opäť vyhrala vládnuca koalícia. aktuality.sk [online]. [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Algeria ruling coalition wins election. www.bbc.com. 2017-05-05. Dostupné online [cit. 2019-03-04]. (anglicky)
- ↑ Kandidatura "nesmrtleného" Butefliky dráždí Alžířany. TÝDEN.cz [online]. 2014-03-05 [cit. 2019-03-04]. Dostupné online.
- 1 2 HAMDI, Selma. Arabské jaro v Alžírsku? Jamais !. e-Polis.cz [online]. [cit. 2019-03-04]. Dostupné online.
- ↑ Still waiting for real democracy. The Economist. 2012-05-12. Dostupné online [cit. 2019-03-04]. ISSN 0013-0613.
- ↑ Internet outages in Algeria during new wave of re-election protests [online]. NetBlocks, 2019-03-01 [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ KEJLOVÁ, Tamara. Nový mobilizační zákon chystá Alžírsko na válku. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Maroko a Alžírsko zpřetrhávají diplomatické vazby. Přou se o špionáž či požáry. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Maroko s Izraelem nalezly dialog. Dohodu o normalizaci vztahů zprostředkovaly USA. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Alžírsko a Mali si vzájemně uzavřely své vzdušné prostory. Airways.cz [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Algeria and Mali ban flights amid diplomatic crisis. Reuters. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-23. (anglicky)
- ↑ „Vy jste koloniální éru ani nezažil!“ sepsul Macron mladého Alžířana. iDNES.cz [online]. 2017-12-07 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Francie po desetiletích obrátila, uznala marockou okupaci Západní Sahary. iDNES.cz [online]. 2024-07-30 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Alžírsko povolalo ke konzultacím svého velvyslance ve Francii. Deník N [online]. 2021-10-02 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Francie vyhostí neurčený počet alžírských diplomatů jako reakci na krok Alžíru. Denik.cz. 2025-05-14. Dostupné online [cit. 2026-07-02].
- ↑ 143 ze 193 členských zemí OSN odsoudilo ruskou anexi. Rusko a čtyři další země rezoluci odmítly. iROZHLAS [online]. 2022-10-12 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Trends in World Military Expenditure, 2025. Stockholm International Peace Research Institute [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 Alžírsko: Souhrnná teritoriální informace. Business Info [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ The Military Balance 2008 (International Institute for Strategic Studies). [s.l.]: Routledge 450 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85743-461-3. (anglicky) Google-Books-ID: 9Cp3JwAACAAJ.
- ↑ VOJÁČEK, Jiří. Ruská neviditelná stíhačka míří do Afriky. Alžírsko šokuje sousedy nákupem Su-57. Denik.cz. 2025-02-13. Dostupné online [cit. 2026-07-02].
- ↑ The Nuclear Vault: The Algerian Nuclear Problem. National Security Archive [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ France offers compensation to victims sickened by nuclear tests. Cbc.ca [online]. 2009-03-24 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Freedom of in the World 2026. Freedom House [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné online.
- ↑ Algeria must stop crushing dissent by imprisoning journalists and activists. Euro-Med Human Rights Monitor [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Algérie: Les droits des travailleurs bafoués. Human Rights Watch [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné online.
- ↑ The Arab world in seven charts: Are Arabs turning their backs on religion?. BBC [online]. 2019-06-23 [cit. 2026-07-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Data Explorer. International Monetary Fund [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné online.
- ↑ NOUDE, Francis. Banque mondiale: 6 pays d'Afrique dont 2 du maghreb à revenu intermédiaire supérieur. La Nouvelle Tribune [online]. 2024-07-24 [cit. 2026-07-01]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Human Development Reports. [s.l.]: [s.n.] [UNDP Dostupné online]. (anglicky)
- ↑ Alžírsko zrušilo zákaz dovozu. mzv.gov.cz [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Algerian efforts to diversify the economy will be slow. Emerald Insight. 2023-07-24. Dostupné online [cit. 2026-07-01]. ISSN 2633-304X. doi:10.1108/OXAN-DB280723.
- ↑ La Russie efface la dette algérienne. Radio France International [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-21. (francouzsky)
- ↑ Algeria's WTO membership still blocked. Africa Intelligence [online]. 2025-11-25 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ NASSIMA, Dib. Exportations hors hydrocarbures: une recette de près de 3 mds de dollars durant les huit 1ers mois de 2021. Aps.dz [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-01-29. (francouzsky)
- ↑ The World Factbook. Central Intelligence Agency [online]. [cit. 2026-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-03-07. (anglicky)
- ↑ ROEBEN, Volker. What drives OPEC production policy?. The Journal of World Energy Law & Business. 2024-02-01, roč. 17, čís. 1, s. 19–34. Dostupné online [cit. 2026-07-01]. ISSN 1754-9965. doi:10.1093/jwelb/jwad031.
- ↑ Afrika má druhé metro, deset stanic otevřeli v Alžíru. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2011-10-31 [cit. 2015-11-22]. Dostupné online.
- ↑ "Table 2. Total population by country, 1950, 2000, 2015, 2025 and 2050 (medium-variant)". (PDF). United Nations Department of Economic and Social Affairs/Population Division. s.27.
- ↑ Religion in Algeria [online]. Pew Research Center's Religion & Public Life Project, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2013.
- ↑ Gigantická mešita s největším minaretem na světě vyrůstá v Alžírsku. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2015-02-01 [cit. 2015-11-22]. Dostupné online.
- ↑ Al Qal'a of Beni Hammad. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Alžírská Djémila: Římská kráska v poušti. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-03-31 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ BIMKA, David. Pod ochranou písku: Alžírské údolí M’Zab. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-10-15 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Sahara neznámá – prehistorické nástěnné malby v Tassili. Šokující Planeta [online]. 2015-11-23 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SABOVÁ, Gabriela. Záhadné opustené mesto Thamugadi: Vedci dodnes neprišli na to, prečo ľudia z neho zmizli. Pravda.sk [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Tipasa. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Kasbah of Algiers. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Číňané dokončili Buteflikovo dědictví. Obří mešita v Alžíru trumfne marockou Casablancu. Info.cz [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Alžírska speváčka spieva za mier. www.sme.sk [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Souad přiveze osobitý průnik arabské a americké hudby. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ KLUSÁK, Pavel. Písečné hvězdy world music Tinariwen: Odložit samopal, uvařit čaj. Lidovky.cz [online]. 2009-11-10 [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ Raï | musical style. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Albert Camus? Neznám, říkají mladí Alžířané - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2014-11-02 [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ Zomrela Assia Djebarová, bojovníčka za emancipáciu moslimských žien. markiza.sk [online]. 2015-02-08 [cit. 2021-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-09-20. (slovensky)
- ↑ Tahar Djaout; Writer, 39 (Published 1993). The New York Times. 1993-06-14. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ Yasmina Khadra. PWF.cz [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Khadra, Yasmina. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ La tragicomédie du prix du Roman arabe. France Culture [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ FINGERLAND, Jan. Boualem Sansal, náš člověk v Alžírsku. iROZHLAS. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-09-10.
- ↑ Spisovatel Boualem Sansal bude propuštěn. Přimluvil se za něj německý prezident. Aktuálně.cz [online]. 2025-11-12 [cit. 2026-06-29]. Dostupné online.
- ↑ Freedom of thought award for Algerian campaigner. The Irish Times [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Noureddine Morceli | Algerian Olympic Champion, 1500m Record Holder. Britannica.com [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Alžírskeho atléta chceli vylúčiť, teraz získal zlato. sport.sme.sk [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ KRUPKA, Jaroslav. Boxerka Chalífová podvádí, je muž vydávající se za ženu, šíří se. Je to jinak. Deník.cz. 2024-08-08. Dostupné online [cit. 2025-07-27].
- ↑ Algeria’s Nemour wins Africa’s first gymnastics gold with stunning routine. Al Jazeera [online]. [cit. 2025-07-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Zemřel legendární Alain Mimoun, soupeř a přítel Emila Zátopka. iDNES.cz [online]. 2013-06-28 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Úder ve druhé minutě a alžírští fotbalisté ovládli africký šampionát. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2019-07-19 [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ Alžířané podruhé ovládli africký šampionát. Senegalce porazili rychlým gólem. Aktuálně.cz [online]. 2019-07-19 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ 1986/87: Madjer inspires Porto triumph. Uefa.com [online]. [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Algeria: Tebboune inaugurates Nelson Mandela Stadium in the capital. Middle East Monitor [online]. 2023-01-13 [cit. 2026-07-02]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BERÁNEK, Zdeněk. Alžírsko. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-335-0.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Galerie Alžírsko na Wikimedia Commons- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alžírsko na Wikimedia Commons
Průvodce Alžírsko ve Wikicestách
Slovníkové heslo Alžírsko ve Wikislovníku
Kategorie Alžírsko ve Wikizprávách- Algeria art and architecture الجزائر فن و هندسة – Algeria
- Algeria - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-06. (anglicky)
- Algeria (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
- Country of Origin Information Report - Algeria [online]. UK Border Agency, 2011-11-03 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Algeria Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
- Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Algeria [online]. U.S. Department of State, 2011-02-17 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Algeria [online]. Rev. 2011-07-08 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-13. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: Algeria [online]. 2008-05-01 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Alžíru. Souhrnná teritoriální informace: ALžírsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-12 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
- BROWN, L. Carl, a kol. Algeria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|