Lucien Bonaparte
Lucien Bonaparte (narozen jako Luciano Buonaparte, princ z Canina; 21. března 1775 Ajaccio – 29. června 1840 Viterbo) byl francouzský politik a diplomat, mladší bratr Napoleona Bonaparta.
Život
[editovat | editovat zdroj]Po svém dětství ve Francii, kde se jej otec neúspěšně snažil umístit v prestižních školách – vojenské v Brienne-le-Château a kněžském semináři v Aix-en-Provence (kde nebyl přijat pro svou tělesnou slabost, nekázeň a svéhlavost), se vrátil do Ajaccia a zde studoval soukromě pod dozorem svého otce a svého strýce na kněze.
Nadchl se pro revoluci a patřil mezi nejradikálnější republikány. Roku 1792 odjel do kontinentální Francie do Toulonu a zde se stal zakladatelem jakobínského klubu a jedním z jeho plamenných řečníků. Pak se stal předsedou revolučního výboru v městečku Saint-Maximin, kde se seznámil se svou první ženou, dcerou místního hostinského. Když Výbor pro veřejné blaho začal útočit proti církvi, odložil Lucien své křestní jméno a místo něj přijal jméno Brutus. Přes své mládí patřil k blízkým spolupracovníkům bratrů Robespierrových a proto byl po pádu hrůzovlády zatčen 27. července 1794 v Aix-en-Provence a před gilotinou jej zachránila jen intervence jeho matky a Napoleonova bratra.
Za Korsiku byl zvolen ve dvaadvaceti letech poslancem Rady pěti set a později i jejím předsedou. Po domluvě s Napoleonem prosadil přeložení zasedání 9. listopadu 1799 do Saint-Cloud a zasedání předsedal. Stal se jedním z nejvýznamnějších pomocníků svého bratra při státním převratu 18. brumaire a jeho zvolení Prvním konzulem 10. listopadu 1799. V prvním manželství byl od roku 1794 ženat s Christinou Boyerovou, se kterou měl dvě děti, a roku 1801 zemřela (puerperální sepse). Lucien byl za vlády Konzulátu nejprve krátce ministrem vnitra a roku 1800 byl jmenován vyslancem ve Španělsku. Společně s Manuelem de Godoy (1767–1851) – prvním ministrem Španělska a nejvlivnější osobnosti království vyprovokovali přepadení Portugalska v tzv. pomerančové válce (port. Guerra das Laranjas / franc. Guerre des Oranges), ale místo obsazení státu si oba protagonisté vynutili vysoké odškodnění pro svou potřebu a podepsali mírnou mírovou smlouvu v Badajozu. Napoleon, po informaci o postupu Luciena nazval svého bratra darebákem a zlodějem.
Manželství a potomstvo
[editovat | editovat zdroj]
V téže době navázal intimní vztah s o 12 let starší vdanou hraběnkou Marií Annou z Valdštejna. Jejich vzájemná korespondence svědčí o veliké vášni. V červenci 1801 hraběnka odjela se svými třemi dětmi do Paříže, kde se setkala s umělci a politiky, mj. také s Napoleonem, v té době prvním konzulem. V listopadu téhož roku Lucien opustil Madrid a navzdory Napoleonově kritice žil společně s Marií Annou na svém zámku Plessis-Chamant. Když Marie Anna obdržela zprávu o špatném zdravotním stavu svého manžela, narychlo se vrátila do Madridu, kde její o 30 let starší muž, 28. března 1802 zemřel.
V roce 1803 byla na Lucienův popud obnovena činnost Académie française a on sám byl jejím členem v letech 1803–1816.
Ovdovělá Marie Anna z Valdštejna nyní od Luciena očekávala návrh k sňatku, který by umlčel společenskou kritiku. Na rozdíl od Napoleona jejich svazek podporoval Manuel Godoy, první ministr španělského krále Karla IV. Marie na oplátku díky svým konexím zprostředkovávala tajná jednání Manuela Godoye s Francií a snahy posílit vztahy s rodinou Bonaparte.[3] Lucien se však zamiloval do čtyřiadvacetileté ovdovělé Alexandrine Jouberthonové, se kterou se v roce 1803 tajně a proti vůli svého bratra oženil. Alexandrina de Blechamps byla vdovou po bankovním spekulantovi Joubethonovi, který před věřiteli utekl na Haiti, kde zemřel na žlutou zimnici. Alexandrina byla vzdělaná, o tři roky mladší než Lucien a oba k sobě zahořeli láskou na první pohled, která jim vydržela do smrti. Z jejich manželství se narodilo 10 dětí.
Pozdější období a závěr života
[editovat | editovat zdroj]Po těchto příhodách však vztah Napoleona k Lucienovi zůstal trvale napjatý. Lucien se stáhl do soukromí a od roku 1804 žil na svém rozsáhlém statku v Caninu. Když roku 1810 chtěl vycestovat do USA, padl do anglického zajetí a byl v něm držen až do roku 1814. V Anglii mu bylo dáno k užívání luxusní venkovské sídlo Thorngrove ve Worcestershire. Po propuštění z Anglie byl papežem Piem VII. povýšen a přiznán mu titul princ z Canina a z papežské vůle se stal suverénním vládcem svých rozsáhlých pozemků v Caninu. Přes předchozí ostré rozpory obou bratrů Lucien Napoleona při návratu z Elby podpořil a prosazoval jeho zájmy na Apeninském poloostrově. Po druhém – definitivním – pádu Napoleona byl Lucien v Turíně na rozkaz sardinského krále zatčen, ale po intervenci papeže propuštěn. V důsledku nástupu Bourbonů na francouzský trůn byl Lucien Bonaparte roku 1816 vyhoštěn z Francie a zbaven členství v Akademii. Zbytek života prožil v Itálii.
Lucien Bonaparte byl literárně činný, uveřejnil díla prozaická i poetická. Nejznámějším dílem byl svého času román „La Tribu indienne“ (Indiánský kmen) a epos Charlemagne o životě Karla Velikého. Jeho nejstarší syn Charles Lucien, narozený 2 měsíce po svatbě rodičů roku 1803, byl světoznámým ornitologem a jeho prapravnučka Marie Bonapartová byla průkopnice psychoanalýzy a nejslavnější žačka Sigmunda Freuda. Jeho další syn Louis Lucien Bonaparte byl jedním ze zakladatelů novodobé lingvistiky a hlavním iniciátorem baskického národního obrození.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 3 4 5 6 7 Kindred Britain.
- 1 2 Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
- ↑ LUNA, Juan J. Goya : 250 aniversario : del 30 de marzo al 2 de junio 1996, Museo del Prado. [Madrid]: Museo del Prado 476 pages s. Dostupné online. ISBN 84-87317-49-9, ISBN 978-84-87317-49-1. OCLC 34943434
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lucien Bonaparte na Wikimedia Commons - (francouzsky) Lucien Bonaparte na stránkách Francouzské akademie
| 32. křeslo Francouzské akademie | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: François-Henri d'Harcourt |
1803–1816 Lucien Bonaparte |
Nástupce: Louis-Simon Auger |
- Francouzští politici
- Členové Francouzské akademie
- Bonapartové
- Diplomaté Francie
- Francouzští princové
- Osobnosti Velké francouzské revoluce
- Velkodůstojníci Řádu čestné legie
- Narození v roce 1775
- Úmrtí v roce 1840
- Narození 21. května
- Úmrtí 29. června
- Narození v Ajacciu
- Úmrtí ve Viterbu
- Pohřbení v Laziu
- Zemřelí na nádorová onemocnění žaludku