Léon Blum

Léon Blum
Léon Blum
premiér Francie
	Ve funkci:; 4. červen 1936 – 22. červen 1937
Předchůdce	Albert Sarraut
Nástupce	Camille Chautemps
premiér Francie
	Ve funkci:; 13. březen 1938 – 10. duben 1938
Předchůdce	Camille Chautemps
Nástupce	Édouard Daladier
Stranická příslušnost
Členství	Parti socialiste
Rodné jméno	André Léon Blum
Narození	9. dubna 1872; Paříž
Úmrtí	30. března 1950; Jouy-en-Josas u Versailles
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Jouy-en-Josas
Občanství	Francie
Choť	Lise Blumová (1896–1931); Thérèse Blumová (1932–1938); Jeanne Blumová (od 1943)
Rodiče	Abraham Blum a Adèle Marie Alice Picartová
Děti	Robert Blum
Příbuzní	René Blum, Lucien Blum, Georges Blum a Marcel Blum (sourozenci)
Sídlo	dům Léona a Jeanne Blumových
Alma mater	Lyceum Jindřicha IV.; École normale supérieure; Lyceum Karla Velikého; Pařížská univerzita
Profese	politik, diplomat, literární kritik, novinář, právník, hlava vlády, spisovatel a publicista
Ocenění	Všeobecná soutěž (1889); rytíř Řádu čestné legie (1909)
Podpis
Commons	Léon Blum
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Léon Blum (9. dubna 1872, Paříž – 30. března 1950, Jouy-en-Josas u Versailles) byl francouzský politik a novinář, jako vedoucí Lidové fronty se stal v letech 1936 až 1938 premiérem Francie. Do funkce se ještě dvakrát vrátil, byť jen nakrátko. Označoval se za marxistu, odmítal leninismus.

Biografie

Léon Blum se narodil v Paříži v rodině střední vrstvy, proto mohl bez problémů vystudovat École Normale Supérieure a posléze práva na Sorbonně (absolvoval roku 1894).^[1] Poté se etabloval jako literární kritik.^[2]

Politikou se začal zabývat po vypuknutí tzv. Dreyfusovy aféry v roce 1894, kdy se zapojil do demokratického hnutí proti antisemitským náladám ve francouzské společnosti. Prostřednictvím toho se dostal k místním socialistům. Roku 1904 vstoupil do Francouzské sekce dělnické internacionály a pracoval jako novinář v deníku L'Humanité. Po zavraždění Jeana Jaurése se stal roku 1916 generálním tajemníkem Francouzské sekce dělnické internacionály. Roku 1919 byl prvně zvolen do Národního shromáždění.^[1] V roce 1921 po rozdělení strany na demokraticko-socialistickou a komunistickou se stal předsedou socialistů. Protože L'Humanité získali komunisté, založil nový levicový deník Le Populaire. Vyznával pacifismus a internacionalismus, proto se například postavil proti okupaci Porúří roku 1923.^[3]

Po nástupu světové hospodářské krize a zesílení fašistických tendencí sjednotil francouzské levicové strany, odbory a občanská sdružení do Lidové fronty, která vyšla vítězně z legislativních voleb v roce 1936. Blum se tak stal historicky prvním socialistou a židem, který zastával post ministerského předsedy Francie. Jeho vláda přijala řadu sociálních opatření - právo dělníků na stávku, čtyřicetihodinovou pracovní dobu či placené volno - avšak spíše opomíjela zbrojení a hrozbu německé agrese. Blumův pacifismus také vedl k tomu, že jeho vláda zvolila neutralitu ve věci španělské občanské války.^[2] I kvůli tomu je označován za typického představitele francouzského appeasementu. Jeho znárodňovací plány děsily francouzskou pravici natolik, že se rozšířil slogan "Raději Hitler než Blum".^[1] Tyto plány ale Blumova vláda realizovat nestihla, po neúspěchu svých návrhů v Senátu podala demisi. V roce 1938 se do čela vlády vrátil, ale jen nakrátko.

Po okupaci Francie Německem byl zatčen vichistickým režimem. Byl souzen, ale hájil se tak obratně, že Němci doporučili soudní proces zrušit. Pak se bez soudu stal vězněm v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau.

Po osvobození se stal nakrátko v letech 1946 až 1947 opět předsedou vlády. Jejím hlavním úkolem bylo vypracování nové ústavy. Blum také vedl jednání se Spojenými státy o hospodářské pomoci Francii. Vyjednal půjčku ve výši 1,37 miliardy amerických dolarů. Jedním z ústupků Američanům bylo umožnění přístupu amerických filmů na francouzská plátna. To vyvolalo ve francouzských filmových kruzích bouři nevole, následných protestů se zúčastnili i filmové hvězdy jako Jean Marais či Simone Signoretová.^[3]

V roce 1948 ještě krátce sloužil jako místopředseda vlády v kabinetu André Marieho, poté ohlásil odchod z francouzské politiky a soustředil se na mezinárodní otázky. Veřejně podporoval vznik státu Izrael a OSN. Zemřel dne 30. března 1950.

Reference

1 2 3 Léon Blum. Britannica.com [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné online. (anglicky)
1 2 León Blum. Politickeprocesy.cz [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné online.
1 2 Ecce Homo - Léon Blum. Brno [online]. Český rozhlas, 2005-03-30 [cit. 2026-09-16]. Dostupné online.

Literatura

COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Léon Blum na Wikimedia Commons
Osoba Léon Blum ve Wikicitátech
Léon Blum na ina.fr

[:1-1] 1 2 3 Léon Blum. Britannica.com [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné online. (anglicky)

[:2-2] 1 2 León Blum. Politickeprocesy.cz [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné online.

[:3-3] 1 2 Ecce Homo - Léon Blum. Brno [online]. Český rozhlas, 2005-03-30 [cit. 2026-09-16]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

Premiéři Francie

Louis-Jules Trochu (1870–1871) • Jules Armand Dufaure (1871–1873) • Albert de Broglie (1873–1874) • Ernest Courtot de Cissey (1874–1875) • Louis Buffet (1875–1876) • Jules Armand Dufaure (1876) • Jules Simon (1876–1877) • Albert de Broglie (1877) • Gaëtan de Rochebouët (1877) • Jules Armand Dufaure (1877–1879) • William Henry Waddington (1879) • Charles de Freycinet (1879–1880) • Jules Ferry (1880–1881) • Léon Gambetta (1881–1882) • Charles de Freycinet (1882) • Charles Duclerc (1882–1883) • Armand Fallières (1883) • Jules Ferry (1883–1885) • Henri Brisson (1885–1886) • Charles de Freycinet (1886) • René Goblet (1886–1887) • Maurice Rouvier (1887) • Pierre Tirard (1887–1888) • Charles Floquet (1888–1889) • Pierre Tirard (1889–1890) • Charles de Freycinet (1890–1892) • Émile Loubet (1892) • Alexandre Ribot (1892–1893) • Charles Dupuy (1893) • Jean Casimir-Perier (1893–1894) • Charles Dupuy (1894–1895) • Alexandre Ribot (1895) • Léon Bourgeois (1895–1896) • Jules Méline (1896–1898) • Henri Brisson (1898) • Charles Dupuy (1898–1899) • Pierre Waldeck-Rousseau (1899–1902) • Émile Combes (1902–1904) • Maurice Rouvier (1905–1906) • Ferdinand Sarrien (1906) • Georges Clemenceau (1906–1909) • Aristide Briand (1909–1911) • Ernest Monis (1911) • Joseph Caillaux (1911–1912) • Raymond Poincaré (1912–1913) • Aristide Briand (1913) • Louis Barthou (1913) • Gaston Doumergue (1913–1914) • Alexandre Ribot (1914) • René Viviani (1914–1915) • Aristide Briand (1915–1917) • Alexandre Ribot (1917) • Paul Painlevé (1917) • Georges Clemenceau (1917–1920) • Alexandre Millerand (1920) • Georges Leygues (1920–1921) • Aristide Briand (1921–1922) • Raymond Poincaré (1922–1924) • Frédéric François-Marsal (1924) • Édouard Herriot (1924–1925) • Paul Painlevé (1925) • Aristide Briand (1925–1926) • Édouard Herriot (1926) • Raymond Poincaré (1926–1929) • Aristide Briand (1929) • André Tardieu (1929–1930) • Camille Chautemps (1930) • André Tardieu (1930) • Théodore Steeg (1930–1931) • Pierre Laval (1931–1932) • André Tardieu (1932) • Édouard Herriot (1932) • Joseph Paul-Boncour (1932–1933) • Édouard Daladier (1933) • Albert Sarraut (1933) • Camille Chautemps (1933–1934) • Édouard Daladier (1934) • Gaston Doumergue (1934–1935) • Pierre-Étienne Flandin (1934–1935) • Fernand Bouisson (1935) • Pierre Laval (1935–1936) • Albert Sarraut (1936) • Léon Blum (1936–1937) • Camille Chautemps (1937–1938) • Léon Blum (1938) • Édouard Daladier (1938–1940) • Paul Reynaud (1940) • Philippe Pétain (1940)

Premiéři III. republiky