Přeskočit na obsah

Carnegieho knihovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Andrew Carnegie, americká Národní portrétní galerie

Carnegieho knihovna je knihovna postavená z peněz darovaných americkým průmyslníkem, podnikatelem a filantropem skotského původu Andrewem Carnegiem. Mezi lety 1883 a 1929 bylo vybudováno celkem 2 509 Carnegieho knihoven, včetně některých veřejných a univerzitních knihoven. Většina z nich (1689) byla postavena ve Spojených státech amerických, dalších 660 bylo postaveno ve Spojeném království a Irsku, 125 v Kanadě a 25 ve zbylých zemích: v Austrálii, Jižní Africe, na Novém Zélandu, a v Srbsku, Belgii, Francii, v oblasti Karibiku, na Mauriciu, v Malajsii a na Fidži.

Nejprve byly Carnegieho knihovny budovány téměř výlučně v místech, s kterými měl Andrew Carnegie osobní spojitost: v jeho rodném Skotsku a v blízkosti místa, kde se usadil ve Spojených státech, tedy u Pittsburghu v Pensylvánii. Roku 1899 začal Carnegie financovat knihovny i mimo tyto oblasti. Jen málo měst, která požádala o jeho grant a zavázala se dodržovat jeho podmínky provozu knihovny, bylo odmítnuto. V době, kdy byly uděleny poslední granty, byla stavba téměř poloviny z tehdejších 3 500 knihoven ve Spojených státech financována Carnegiem.

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
První Carnegieho knihovna, Dunfermline, Skotsko
První Carnegieho knihovna ve Spojených státech, Braddock, Pensylvánie

Carnegie začal s výstavbou knihoven v místech, ke kterým měl osobní pouto.[1]:s.108 První Carnegieho knihovna vznikla v Dunfermline ve Skotsku, kde se narodil. Carnegiem byla objednána roku 1880 od architekta Jamese Campbella Walkera[2] a otevřena byla v roce 1883.

První knihovna, jejíž stavbu Carnegie autorizoval ve Spojených státech, se nacházela v jeho domovském městě Allegheny v Pensylvánii (dnes předměstí na severu Pittsburghu). V roce 1890 se stala jeho druhou knihovnou otevřenou v USA. V její budově byla rovněž první Carnegieho koncertní síň (Carnegie Music Hall) na světě.

První Carnegieho knihovna otevřená ve Spojených státech se nacházela v pensylvánském Braddocku, asi 14 kilometrů severně od Pittsburghu. Roku 1889 (dva roky po její autorizaci) byla Carnegiem otevřená v sídle jedné z jeho oceláren. Byla to první ze čtyř knihoven, jejichž provoz plně financoval. Přístavba z roku 1893 zdvojnásobila prostory knihovny a zahrnovala třetí Carnegieho koncertní síň ve Spojených státech.

Devět z prvních 13 knihoven, které Carnegie financoval v USA, bylo v jihovýchodní Pensylvánii. Knihovny v Braddocku, Homesteadu a Duquesne nebyly vlastněné místní samosprávou, ale firmou Carnegie Steel, která je postavila, provozovala a zajišťovala uhlí pro jejích vytápění.[1]:s.109

V roce 1897 Carnegie najal Jamese Bertrama jako svého osobního asistenta. Bertram byl zodpovědný za vyřizování požadavků na financování od samosprávných obcí a za dohlížení na proces přidělování grantů knihovnám. Když Bertram obdržel dopis žádající o financování knihovny, odeslal žadateli dotazník týkající se mj. počtu obyvatel; toho, zda už v místě existovaly jiné knihovny; jak velká byla místní sbírka knih; a kolik se denně prodalo novin. Pokud byly vstupní požadavky splněny, Bertram se dotázal, jak velký příspěvek může město garantovat na každoroční provoz knihovny; zda má vhodný pozemek; a jaké finanční prostředky na stavbu knihovny již má.[1]:s.111

Až do roku 1898 byla Carnegiem ve Spojených státech financovaná jediná knihovna mimo oblast jihovýchodní Pensylvánie: knihovna ve Fairfieldu v Iowě, schválená v roce 1892. Šlo o vůbec první projekt, v němž Carnegie financoval knihovnu v místě, ke kterému neměl žádné vazby. Tento nový model financování Carnegie (skrze Bertrama) použil k financování tisícovek dalších knihoven.[3]

Od roku 1899 se Carnegieho nadace svými granty podílela na výrazném nárůstu počtu knihoven v USA. Dalším faktorem byl rozvoj hnutí ženských spolků v období po americké občanské válce. Ty se na místní úrovni zasazovaly o výstavbu knihoven pořádáním dlouhodobých sbírek či získáváním podpory pro provoz a sbírky knihovny v konkrétních komunitách. [4] Byly klíčové v založení 75 až 80 procent amerických knihoven sloužících obcím.[5]

Carnegie knihovna v Savannah, dříve známá jako Carnegieho veřejná knihovna pro barevné

Carnegie věřil v poskytování podpory „pracovitým a ctižádostivým; ne ti, pro které je potřeba všechno udělat, ale ti, kdo jsou nejvíce připravení a schopní si pomoci sami, si zaslouží a nejvíce získají z pomoci od ostatních“.[6]:s.686 Během období segregace byl černošskému obyvatelstvu jižních Spojených států odepírán přístup k veřejným knihovnám. Carnegie netrval na tom, aby byly knihovny, které získaly jeho grant, rasově integrované, ale na americkém jihu financoval také knihovny pro Afroameričany. Například v Houstonu financoval Carnegieho knihovnu pro barevné obyvatele (Colored Carnegie Library).[7] Carnegieho knihovna v Savannah v Georgii byla v roce 1914 otevřena pro černošské obyvatele, kteří nesměli využívat místní segregovanou veřejnou knihovnu. Soukromý Spolek pro knihovnu pro barevné obyvatelstvo v Savannah (Colored Library Association of Savannah) uspořádal finanční sbírku a získal knihy, což stačilo k založení malé knihovny. Poté požádal o Carnegieho grant, který na základě prokázané vůle knihovnu provozovat také obdržel.[8] Soudce Nejvyššího soudu Spojených států Clarence Thomas ve svých pamětech z roku 2008 uvedl, že jako chlapec knihovnu často využíval, než byl knihovní systém desegregovaný.[9]

Knihovní budovy byly stavěny v řadě architektonických slohů, včetně Beaux-Arts, italského renesančního, barokního, neoklasicistního či španělského koloniálního. V Carnegieho rodném Skotsku byl využíván také skotský baronský sloh. Styl knihovny vybírala komunita, pro kterou byla knihovna stavěna, ale Carnegieho asistent James Betram se s přibývajícími roky stal méně tolerantním ke schvalování stylů, které neodpovídaly jeho vkusu.[10] Mnoho z budov navrhl Bertramův přítel Edward Lippincott Tilton.[pozn. 1][11]:s.2 Architektura byla většinou prostá a formální. Čtenáři do knihovny vstupovali velkými dveřmi, téměř vždy dosažitelnými po schodišti, které mělo symbolizovat pozvednutí člověka díky vzdělání. Většina knihoven měla v blízkosti vchodu také lampu či lucernu, které zase sloužily jako symbol amerického osvícenství.[12]

Výše Carnegieho grantů byla na svou dobu značná a jeho knihovní filantropie byla v přepočtu na tehdejší hodnotu jedna z nejdražších v dějinách. Carnegie financoval nové knihovny až do své smrti v roce 1919. Na výstavbu 2 509 knihoven po celém světě bylo vynaloženo 56,2 milionů dolarů, z čehož 40 milionů dolarů připadlo na stavbu 1 670 veřejných knihoven v 1 412 amerických komunitách.[13]:s.182-187 Malá města obdržela granty ve výši 10 000 dolarů, které jim umožnily stavbu velkých knihoven, jež se ve stovkách z nich okamžitě staly jedněmi z největších veřejných budov.[14]

Pozadí

[editovat | editovat zdroj]
Vyobrazení Andrewa Carnegieho na vitrážovém okně bývalé Carnegieho knihovny v St Albans v Hertfordshiru

Knihy a knihovny byly pro Carnegieho důležité už od jeho raného dětství ve Skotsku a během dospívání v Allegheny a Pittsburghu. První knihovna, kterou navštívil, byla Řemeslnická předplatitelské knihovna (Tradesmen's Subscription Library) v Dunfermline, kterou pomohl založit jeho prastrýc.[15][16] Později, když v Pittsburghu pracoval pro místní telegrafní společnost, si Carnegie půjčoval knihy ze soukromé knihovny plukovníka Jamese Andersona (1785–1861),[17] který ji pro své dělníky otevíral každou sobotu. Anderson, stejně jako Carnegie, žil v Allegheny.

Ve své autobiografii Carnegie napsal, že Anderson poskytl „pracujícím klukům (working boys)“ příležitost k získání nových znalostí a sebezdokonalování.[18] Carnegieho osobní zkušenost imigranta, který se s pomocí ostatních vypracoval a stal bohatým, přispěla k jeho víře ve společnost založenou na zásluhách, v níž se úspěšným může stát každý, kdo tvrdě pracuje. Toto přesvědčení bylo zásadní i pro jeho filozofii dobročinnosti.[13]:s.183 A jeho knihovny se staly jejím nejznámějším prvkem. V roce 1900 Carnegie daroval prostředky na stavbu Andersonovy pamětní knihovny (Anderson Memorial Library), připomínající plukovníka Johna Byerse Andersona, při Univerzitě Emporie (College of Emporia) v kansaském městě Emporia.[19][20]

Carnegieho požadavky

[editovat | editovat zdroj]
Andrew Carnegie pokládající základní kámen Ústřední knihovny ve Waterfordu v Irsku v roce 1903
Pamětní deska na veřejné knihovně v Tauntonu v Massachusetts

Téměř všechny Carnegieho knihovny byly postavené v souladu s „Carnegieho požadavky“. Podle nich muselo město, které obdrželo grant, přislíbit finance na údržbu a provoz knihovny. Carnegie vyžadoval trvalou podporu veřejnosti a ne dotaci, protože, jak sám napsal:

„ Instituce financovaná nadačním fondem je náchylná k tomu stát se obětí uzavřené skupiny. Veřejnost se o ni přestane zajímat, nebo se o ni spíš nikdy zajímat nezačne. Došlo totiž k porušení pravidla vyžadujícího, aby si příjemci grantu pomohli sami. Pro komunitu bylo uděláno všechno místo toho, aby jí bylo pouze pomoženo k tomu, aby si pomohla sama. “
— Andrew Carnegie[6]:s.688-691

Carnegie vyžadoval, aby volení zástupci místní samosprávy:

  • prokázali potřebu veřejné knihovny
  • poskytli stavební parcelu
  • platili personál a udržovali knihovnu v chodu
  • chod knihovny financovali z veřejných peněz a ne jen soukromých darů
  • každoročně poskytli na provoz knihovny finance ve výši 10 % z původního grantu
  • poskytovali služby knihovny všem bezplatně

Carnegie schvalováním žádostí pověřil svého asistenta Jamese Bertrama. Ten vytvořil „Seznam otázek“, který obsahoval položky jako: Jméno, status a počet obyvatel města. Má již nějakou knihovnu? Kde, je veřejná, nebo soukromá? Kolik má ve fondu knih? Je k dispozici městem vlastněný pozemek pro stavbu? Počty obyvatel zástupci samospráv žádajících o grant odhadovali, a Bertram později napsal, že pokud byly správné, tak „se počet obyvatel celé země záhadně zdvojnásobil“.[21]

Carnegieho filantropie se shodovala s obdobím vrcholu rozvoje nových měst a knihoven v USA. Do devadesátých letech devatenáctého století řada států přijala aktivní roli v zakládání veřejných knihoven a nové budovy byly velmi žádané. Zároveň šlo také o období rychlého rozvoje vzdělávacích institucí, zejména vysokoškolských.[22]

V roce 1901 nabídl Carnegie kanadským městům 2,5 milionů dolarů ke stavbě 125 knihoven. Většina měst nejprve odmítla, ale později nabízené granty využila.[23]

Roku 1902 Carnegie nabídl prostředky ke stavbě knihovny v Dunedinu na Novém Zélandu. Mezi lety 1908 a 1916 pak bylo na Novém Zélandu otevřeno celkem 18 Carnegieho knihoven.[24]

Design budov knihoven

[editovat | editovat zdroj]

Lawrencevilleská pobočka Carnegieho pittsburské knihovny (Library of Pittsburgh) dokládala odklon od novorománského slohu popularizovaného ve Spojených státech v polovině 19. století architektem Henry Hobsonem Richardsonem. Americká knihovnická asociace (ALA) se postavila proti charakteristickým prvkům richardsonianské architektury, jako byly chodby s výklenky a vysokými knižními policemi vyžadujícími žebříky, či kryté galerie a výklenky odkazující se k evropské architektuře šestnáctého století. Takto uzpůsobené prostory byly pro moderní knihovny nevhodné.[1]:s.111

Bertramovy podmínky pro architektonické návrhy zahrnovaly přednáškový sál, čítárny pro dospělé a pro děti, zázemí pro zaměstnance, knihovnický pult v centru knihovny, tři a půl až čtyři a půl metru vysoké stropy a velká okna přibližně dva metry nad zemí. Pro vnější podobu knihovny nebyl doporučený žádný konkrétní styl a budova nemusela nést jméno Andrewa Carnegieho. V zájmu efektivního využití místa na stěnách k dalším knižním policím také nebyly doporučené krby.[1]:s.111

Požadavky na konkrétní nábytek a vybavení neexistovaly, ale většina knihoven je pořídila od tzv. Library Bureau, založené Melvilem Deweym. Firma mimo jiné prodávala standardizované židle, stoly, katalogové skříně a knižní police.[1]:s.112

Samoobslužné regály

[editovat | editovat zdroj]
Jedna z prvních knihoven se samoobslužnými regály, pobočka pittsburské knihovny ve čtvrti South Side, kolem roku 1910, kdy byla otevřena
Původní knihovnický pult na pobočce South Side, navržený tak, aby dominoval místnosti. V roce 2011 byl nahrazen menším pultem z původního dřeva.

Prvních pět Carnegieho knihoven mělo knihy uložené ve skladišti na regálech nepřístupných čtenářům, jak bylo v tehdejší době v knihovnách zvykem. Čtenář si knihu objednal u knihovníka, který ji ze skladu přinesl k výdejnímu pultu.

Aby snížil provozní náklady, vytvořil Carnegie revoluční systém samoobslužných regálů, který byl nejprve zavedený v pobočkách pittsburské knihovny, jež byly otevřeny po pobočce hlavní. Čtenáři získali přístup ke knižním regálům a Carnegieho architekti pittsburské knihovny navrhli tak, že na jejich provoz mohl dohlížet vždy jediný knihovník.

Obavy z krádeží knih či vybavení vedly také k zavedení knihovnického pultu, který nahradil výdejní pult běžný v knihovnách s nepřístupnými regály. Pult byl umístěný hned ve vstupu, byl masivnější než pulty v moderních knihovnách a většinou se táhl podél celé vstupní místnosti. Měl sloužit jako fyzická i psychologická bariéra mezi vstupem a knihami.

První z těchto pittsburských poboček se samoobslužnými regály byla otevřena v Lawrenceville, jako šestá Carnegieho knihovna ve Spojených státech. Další pak byla pobočka ve West End, osmá Carnegieho knihovna v USA. Uspořádání knihoven tohoto nového typu popsala Patricia Lowry:

„Hned za vstupní halou místo pultu pro vydávání objednávek stál v Lawrenceville knihovnický pult, z obou stran obklopený turnikety, které čtenáře k samoobslužným regálům pouštěly jednoho po druhém, pod bdělým dohledem knihovníka. Aby odrazovaly od krádeží, regály byly uspořádané na paprskovitém půdorysu. Po stranách vstupní haly byly čítárna a vůbec poprvé v jakékoliv knihovně také místnost pro děti... Čítárny byly odděleny stěnami, které ve výši pasu přecházely ve velké prosklené přepážky, abych tě lépe viděla, drahoušku.[25]“

Walter E. Langsam, historik architektury a přednášející na University of Cincinnati, napsal: „Carnegieho knihovny byly důležité, protože měly samoobslužné regály, které čtenáře povzbuzovaly k prohlížení knih... Lidé si sami mohli vybrat, jaké knihy chtěli číst.“[26] Samoobslužné regály byly později zavedeny také knihovnami, které dříve používaly princip čtenářům uzavřeného skladu.

Kritika

[editovat | editovat zdroj]

První tajemnice Komise iowských knihoven, Alice S. Taylor, kritizovala využívání Carnegieho grantů ke stavbě extravagantních budov namísto soustředění se na kvalitní knihovnické služby.[27] Carnegie financoval pouze výstavbu budov samotných a aby město peníze získalo, muselo přislíbit zajištění vybavení i provozu knihovny.[13]:s.184[28]:s.123 To znamenalo, že zvláště malé komunity měly často problémy provoz Carnegieho knihovny dlouhodobě financovat. I když některá města na popud svých obyvatel grant přijmout chtěla, nebyla ochotná knihovně přidělit dostatečné prostředky kryté z daní, jak Carnegie požadoval.[13]:s.186 Právě to je s časovým odstupem nejčastější výtka vůči Carnegieho systému grantů: Darování knihoven městům moc malým na to, aby je zvládla provozovat, zároveň výrazně přispělo ke zpomalení vzniku společných regionálních knihoven, které později mnohá z nich začala využívat.[28]:s.133.

Někteří kritici Carnegieho obrovské dary považovali za urážku komunit, které by byly schopné financovat své vlastní veřejné budovy.[13]:s.185 Jiní zase jako pouhý pokus o sociální kontrolu.[28]:s.131. Mark Twain, sám Carnegieho podporovatel, tvrdil, že Carnegie využíval filantropii jako nástroj k tomu, aby si koupil slávu.[28]:s.128 William Jewett Tucker Carnegieho filantropii kritizoval z náboženského úhlu pohledu a tvrdil, že nemohla vyvážit „nemorální“ akumulaci bohatství a že jeho dary neospravedlňovaly „zlo“, které podle Tuckera existovalo v samotném kapitalismu.[28]:s.128 Podobně zaměstnanci Carnegieho oceláren často podporovali názor, že spíše než budovat knihovny po celých USA, měl Carnegie své prostředky využívat ke zlepšování pracovních podmínek vlastních zaměstnanců.[29] Carnegieho odpověď na tuto kritiku i stávku v Homestead (která přerostla v násilí mezi stávkujícími odboráři a bezpečnostní firmou Carnegiem najatou k rozbití stávky, což vyústilo v několik mrtvých) dobře ilustruje, co si o takovém názoru myslel: „Kdybych vám zvedl mzdy, utratili byste ty peníze za lepší maso nebo víc alkoholu k večeři. Ale to, co jste potřebovali, i když jste to nevěděli, byly moje knihovny a koncertní sály.“[29]

Carnegieho kritiky nejlépe vystihují slova samotné Carnegieho parodie z pera novináře a humoristy Finleyho Petera Dunnea: „Způsob jak ukončit chudobu a vyřídit si to se zločinem je postavit pískovcovou budovu v každém městě v zemi.“[28]:s.128-129 Přesvědčení, že budova knihovny vyřeší všechny společenské problémy, podle nich nebylo udržitelné.

Carnegieho knihovny poznamenaly i rozvoj existujících církevních knihoven prosazujících vzdělávání skrz přístup k nezpoplatněným knihám. Typickým příkladem byla Knihovna Spojené presbyteriánské církve v Edinburghu pod vedením Roberta Jamese Drummonda, jejíž financování silně ovlivnilo otevření Carnegieho knihovny v centru města.[30]

Kritice nebyly podrobovány pouze Carnegieho filantropické zájmy a motivace, ale vysoce kontroverzním tématem byla také stavba knihoven na americkém jihu. Státní i místní zákony o rasové segregaci zamezovaly Afroameričanům v přístupu k veřejným službám, včetně knihoven. Proti stavbě segregované Carnegieho knihovny v Atlantě v roce 1902 protestovala řada aktivistů té doby včetně W. E. B. Du Bois.[31] V následujících letech Americká knihovnická asociace nadále ignorovala systematickou implementaci segregačních zákonů na jihu země a Carnegieho společnost rovněž pokračovala v přistupování na tehdejší společenské normy a dokonce požadovala, aby komunity žádající o grant své odhady zakládaly „pouze na bílé populaci svých měst“.[32]

Přetrvávající odkaz

[editovat | editovat zdroj]
Carnegieho knihovna v Potchefstroomu v Jižní Africe
Carnegieho knihovna v Kurepipe na Mauriciu

Carnegie založil charitativní svěřenecké fondy, které pokračovaly v jeho filantropii. Nicméně ke snížení prostředků vynaložených na knihovny došlo ještě před Carnegieho smrtí. Podpora knihoven pokračovala například v Jižní Africe.[33]

V roce 1992 New York Times napsal, že podle šetření George Bobinskiho, děkana Školy informačních a knihovnických studií na Státní newyorské univerzitě v Buffalu, 1 554 z původních 1 681 budov Carnegieho knihoven ve Spojených státech stále existovalo a 911 z nich bylo stále využíváno jako knihovna. Výzkum zjistil, že 276 nebylo od své výstavby změněno, 286 bylo rozšířeno, 175 přestavěno, 243 zbouráno, a další byly využity k jiným účelům.[34]

Stovky knihovních budov našly uplatnění jako muzea, komunitní centra, kancelářské či obytné budovy apod., ale více než polovina z těch, které jsou ve Spojených státech stále funkční, v daných komunitách po více než sto letech od svého otevření, stále slouží jako knihovny.[35] Mnoho z nich stojí v nízko- až středně-příjmových čtvrtích. Kupříkladu v New Yorku tvoří jádro systému městských knihoven a 31 z původních 39 budov je stále v provozu. Carnegieho knihovny zde fungují ve všech pěti newyorských obvodech a ve všech třech newyorských sítích knihoven. V pittsburském systému veřejných knihoven jsou Carnegieho knihovny dokonce ústřední knihovna a 18 dalších jeho poboček a samotný systém nese název Carnegieho pittsburská knihovna.[36]

Na konci 40. let 20. století Carnegieho newyorská společnost zorganizovala pořízení mikrofilmů ze složek korespondence týkající se Carnegieho darů a grantů na knihovny a kostelní varhany. Původní dokumenty byly zničeny, ale mikrofilmy jsou výzkumníkům dostupné ve sbírce Carnegieho newyorské společnosti v Knihovně vzácných knih a rukopisů na Kolumbijské univerzitě.[37] Archiváři nepořídili mikrofilmy fotografií a plánů Carnegieho knihoven. Počty a povaha dokumentů ve složkách korespondence se výrazně liší. Může jít o dopisy, vyplněné žádosti a dotazníky, novinové výstřižky, ilustrace či programy slavnostního otevření. Složky korespondence týkající se knihoven ve Spojeném království byly zachovány v Edinburghu.

Počínaje 30. lety 20. století, během Velké hospodářské krize, byly některé knihovny podrobně změřeny, zdokumentovány a vyfotografovány v rámci programu Dokumentace amerických historických budov (Historic American Buildings Survey) pod Správou národních parků, jehož cílem bylo popsat a zachovat významné budovy.[38] Další dokumenty pak uchovaly různé místní organizace. V roce 1935, na sté výročí Carnegieho narození, obdržely knihovny, které pomohl financovat, kopii jeho portrétu od Francise Luise Mory[39] Řada Carnegieho knihoven, bez ohledu na jejich současné využití, byla zařazena do amerického Národního registru historických míst (National Register of Historic Places). První Carnegieho knihovna ve Spojených státech, Carnegieho knihovna v Braddocku v Pensylvánii, byla v březnu 2012 prohlášena za Národní historickou památku (National Historic Landmark).

„Až do dnešní doby zůstávají Carnegieho lidem zdarma přístupné knihovny hlavním pittsburgským kulturním exportem; darem, který formoval mysli a životy milionů.“ — Patricia Lowry[25]  

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Mnoho z nich byly Carnegieho knihovny, veřejné knihovny vybudované mezi lety 1886 a 1917 z prostředků poskytnutých Andrewem Carnegiem nebo Carnegieho newyorskou společností. Carnegie financoval celkem 1 681 budov veřejných knihoven v 1 142 amerických obcích, a další knihovny v zahraničí. Od roku 1908 byla stavba Carnegieho knihoven v rukou stále menšího počtu firem specializujících se na projektování knihoven. Tilton těžil z přátelství s Jamesem Bertramem, který byl zodpovědný za schvalování projektů Carnegiem financovaných knihoven. Přestože Carnegieho program ponechával najmutí architekta na místních úředních představitelích, Bertramovy dopisy představující Tiltona mu dávaly značnou výhodu. Tilton tak zvítězil ve velkém počtu výběrových řízení ke stavbě spíše malých knihoven, především na severovýchodě USA. Tilton většinou připravil návrh, plány a všechny podrobnosti, a spojil se s místním architektem, který výměnou za 5 % z Tiltonovy odměny dohlížel na stavbu.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carnegie Library na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 3 4 5 6 GANGEWERE, Robert J. Palace of Culture: Andrew Carnegie's Museums and Library in Pittsburgh. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2011. Dostupné online. ISBN 9780822943976. Kapitola Carnegie Library of Pittsburgh: "Free to the People", s. 107–128. (anglicky)
  2. ↑ Historic Environment Scotland. Dictionary of Scottish Architects (1660 – 1980): Buildings: Dunfermline Carnegie Library. scottisharchitects.org.uk [online]. Historic Environment Scotland [cit. 4.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ Carnegie Historical Museum. About Us: Our Story. carnegiehistoricalmuseum.com [online]. Fairfield Museum [cit. 4.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  4. ↑ WATSON, Paula D. Founding Mothers: The Contribution of Women's Organizations to Public Library Development in the United States. Library Quarterly. Červenec 1994, roč. 64, čís. 3, s. 236 (233–269). Dostupné online. doi:10.1086/602699. (anglicky)
  5. ↑ SCHEER, Teva J. The "Praxis" Side of the Equation: Club Women and American Public Administration. Administrative Theory & Praxis. 2002, roč. 24, čís. 3, s. 525 (519–536). doi:10.1080/10841806.2002.11029364. (anglicky)
  6. 1 2 CARNEGIE, Andrew. The Best Fields for Philanthropy. The North American Review. Prosinec 1889, roč. 149, čís. 397, s. 682–698. Dostupné online. (anglicky)
  7. ↑ MALONE, Cheryl Knott. Houston's Colored Carnegie Library, 1907-1922. Libraries & Culture. Jaro 1999, roč. 34, čís. 2, s. 236 (95–112). Dostupné online. (anglicky)
  8. ↑ Live Oak Public Library. Carnegie Library, Savannah, Georgia. liveoakpl.org [online]. Live Oak Public Library [cit. 4.5.2026]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-20. (anglicky)
  9. ↑ THOMAS, Clarence. My Grandfather's Son: A Memoir. New York: HarperCollins Publishers, 2008. ISBN 978-0-06-056556-5. S. 17, 29, 30. (anglicky)
  10. ↑ National Park Service. Obtaining a Carnegie Library. nps.gov [online]. National Park Service [cit. 16.6.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  11. ↑ MAUSOLF, Lisa B.; HENGEN, Elizabeth Durfee. Edward Lippincott Tilton: A Monograph on His Architectural Practice. mm.nh.gov [online]. The Currier Museum of Art [cit. 4.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ ZENI, Bob. The Enduring Legacy of Decatur’s Carnegie Library. beltmag.com [online]. Rust Belt Magazine, 25.11.2019 [cit. 16.6.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  13. 1 2 3 4 5 MURRAY, Stuart. The Library: An Illustrated History. Chicago: Skyhorse Chicago: ALA Editions, 2019. Dostupné online. ISBN 9781602397064. (anglicky)
  14. ↑ KEVANE, Michael J.; SUNDSTROM, William A. Public libraries and political participation, 1870-1940 (working paper). S. 3–4 (1–40). Economics [online]. Santa Clara University Scholar Commons, 2016 [cit. 4.5.2026]. S. 3–4 (1–40). Dostupné online. (anglicky)
  15. ↑ ROBERTSON, George. The History of the Tradesmen's Library. dunfermlinehistsoc.org.uk [online]. Dunfermline Historic Society, 24.7.2021 [cit. 16.6.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  16. ↑ New Zealand History. Andrew Carnegie. https://nzhistory.govt.nz [online]. New Zealand History / Nga korero a ipurangi o Aotearoa [cit. 16.6.2026]. Dostupné online. (en))
  17. ↑ KOCH, Theodore Wesley. A Portfolio of Carnegie Libraries: Being a Separate Issue of the Illustrations from "a Book of Carnegie Libraries. Ann Arbor, Michigan: George Wahr, 1907. Dostupné online. S. předmluva (nečíslováno). (anglicky)
  18. ↑ Carnegie Library of Pittsburgh. Colonel Anderson and Books. clpgh.org [online]. Carnegie Library of Pittsburgh [cit. 6.5.2026]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-02-11. (anglicky)
  19. ↑ GARDINER, Allen. The Carnegie Legacy in Kansas. Pittsburgh: Kansas State Library, 1985. Kapitola Anderson Memorial Library, s. nečíslováno (webová stránka). (anglicky)
  20. ↑ REDEKER, Mary Ann. An inside look at Anderson Memorial Library. The Emporia Gazette [online]. 31.7.2017 [cit. 6.5.2026]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-21. (anglicky)
  21. ↑ GIGLER, Rich. Thanks, but no thanks. The Pittsburgh Press. 17. 6. 1983, s. 12 (9–10, 12). Dostupné online [cit. 6.5.2026]. (anglicky)
  22. ↑ KEVANE, Michael J.; SUNDSTROM, William A. Public libraries and political participation, 1870-1940 (working paper). Information & Culture: A Journal of History. 2014, roč. 49, čís. 2, s. 118, 141 (117–144). doi:10.1353/lac.2014.0009. (anglicky)
  23. ↑ GOLDENBERG, Susan. Dubious Donations. The Beaver: Canada's History Magazine. Duben–květen 2008, čís. 2, s. 36 (34–40). Dostupné online [cit. 6.5.2026]. (anglicky)
  24. ↑ New Zealand History – Nga korero a ipurangi o Aotearoa. Carnegie free libraries. nzhistory.govt.nz [online]. Manatū Taonga — Ministry for Culture and Heritage, rev. 31.7.2024 [cit. 6.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  25. 1 2 LOWRY, Patricia. Carnegie's Library Legacy. Post-Gazette [online]. 2.3.2003 [cit. 6.5.2026]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-09. (anglicky)
  26. ↑ ANDRY, Al. New life for historic libraries — Philanthropist Carnegie changed way we lent books. The Cincinnati Post [online]. 11.10.1999 [cit. 6.5.2026]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-30. (anglicky)
  27. ↑ STUART, Shana L. "My Duty and My Pleasure": Alice S. Tyler's Reluctant Oversight of Carnegie Library Philanthropy in Iowa. Information & Culture. 2013, roč. 48, čís. 1, s. 236 (91–111). Dostupné online. (anglicky)
  28. 1 2 3 4 5 6 MICKELSON, Peter. American Society and the Public Library in the Thought of Andrew Carnegie. The Journal of Library History (1974–1987). Duben 1975, roč. 10, čís. 2, s. 117–138. Dostupné online. (anglicky)
  29. 1 2 Digital Public Library of America. A History of US Public Libraries: Segregated Libraries (exhibition). dp.la [online]. [cit. 13.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  30. ↑ United Free Church of Scotland Session. The History of Lothian Road United Free Church Congregation. Edinburgh: Turnbull & Spears, 1911. Dostupné online. S. 69. (anglicky)
  31. ↑ STAMBERG, Susan. How Andrew Carnegie Turned His Fortune Into A Library Legacy. National Public Radio [online]. 1.8.2013 [cit. 13.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  32. ↑ WIEGAND, Wayne A. "Any Ideas?": The American Library Association and the Desegregation of Public Libraries in the American South. Libraries: Culture, History, and Society. 2017, roč. 1, čís. 1, s. 1–2 (1–22). doi:10.5325/libraries.1.1.0001. (anglicky)
  33. ↑ ROCHESTER, Maxine K. The Carnegie Corporation and South Africa: Non-European Library Services. Libraries & Culture. 1999, roč. 34, čís. 1, s. 1–2 (27-51). Dostupné online. (anglicky)
  34. ↑ STRUM, Charles. BELLEVILLE JOURNAL; Restoring Heritage and Raising Hopes for Future. The New York Times [online]. 2.3.1992 [cit. 13.5.2026]. Dr. George Bobinski, dean of the School of Information and Library Studies at the State University at Buffalo, says 1,681 libraries were built with Carnegie money, mostly between 1898 and 1917.In a survey, he found that at least 1,554 of the buildings still exist, with only 911 of these still in use as public libraries. At least 276 of the survivors are unchanged, while 243 have been demolished, 286 have been expanded and 175 have been remodeled. Others have been turned into condominiums, community centers or shops.. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-11-14. (anglicky)
  35. ↑ America's Walking Club. CARNEGIE Public Libraries by State. www.npr.org [online]. The American Volkssport Association [cit. 13.5.2026]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14.04.2012. (anglicky)
  36. ↑ Carnegie Library of Pittsburgh. Carnegie Libraries of Pittsburgh. carnegielibrary.org [online]. [cit. 13.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  37. ↑ Columbia University Libraries. Carnegie Collections. library.columbia.edu [online]. [cit. 13.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  38. ↑ Library of Congress. About the Historic American Buildings Survey/Historic American Engineering Record/Historic American Landscapes Survey. loc.gov [online]. [cit. 13.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)
  39. ↑ Alexander Turnbull Library. Mora, Francis Luis, 1874-1940 :[Portrait of Andrew Carnegie. 1930-35].. natlib.govt.nz [online]. [cit. 13.5.2026]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carnegieho_knihovna&oldid=26081212“