Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Fi-scher [fi‑šer], Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku (Skrýt)

Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“, resp. podvzoru „hoch“. (Výjimkou jsou jména zakončená ve výslovnosti na [s], resp. [ks] a v písmu na ‑s, ‑z, ‑x.) Tato jména skloňovaná pravidelně (Nezval, Brown, Čechov, Novák, Balog, Gogh, Hrách) mají ve 2. p. koncovku ‑a (Nezvala, Browna, Čechova, Nováka, Baloga, Gogha, Hrácha). V 5. p. mají koncovku ‑e (Nezvale, Browne, Čechove), a pokud jejich tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají v 5. p. koncovku ‑u (Nováku, Balogu, Goghu, Hráchu). Vedle neproblematických cizích i českých jmen sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Chou-Jangu, Chun Line, Kim/Kime Il-songu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže.

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné ‑e‑, ‑o‑ či ‑a‑ (typ Štěpánek, Machek, Vepřek, Pavel, Chmel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)

V případě pohybného (či v některých případech kmenového) ‑e‑ jde o tyto typy jmen: jména zakončená na ‑ek (Štěpánek, Zdeněk, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), ‑el (Zavřel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a ‑er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhofer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným ‑o‑ či ‑a‑, např. Pavol, Karol, Dubak apod.

1. U jmen zakončených na ‑ek při skloňování pohybné ‑e‑ vypouštíme (2. p.  Zdeňka, Štěpánka, Machka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Zdeňku, Štěpánku, Machku). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné ‑e‑ lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jména může být český, resp. slovanský (Jelinek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jelineka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jelineku).
2. Jména zakončená na ‑el ve vypouštění ‑e‑ kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně rodných (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné ‑e‑ při skloňování vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde ‑e‑ je součástí kmene slova (nejde tedy ve skutečnosti o pohybné ‑e‑), se ponechává (2. p. Zavřela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se ‑e‑ ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda ‑e‑ ponechávat, či vypouštět (2. p. Menzela i Menzla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se ‑e‑ nevyslovuje, v grafické podobě ho vypouštíme; pokud se ‑e‑ ponechává ve výslovnosti, zachovává se i v grafické podobě (Schlegel [šlégl] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku ‑e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se ‑e‑ nevypouští) se objevuje i koncovka ‑i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme‑li ho česky, má v 5. p. koncovku ‑i (Michaeli), čteme‑li ho anglicky [majkl], má koncovku ‑e (Michaele [majkle]).
3. Stejné pravidlo platí i pro skloňování jmen zakončených na ‑er: Je‑li nositelem jména cizinec, pohybné ‑e‑ ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se ‑e‑ ponechává ve výslovnosti, zachovává se i v grafické podobě. Pokud se ‑e‑ nevyslovuje, v grafické podobě ho vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné ‑e‑ ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné ‑e‑ při skloňování zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné ‑e‑, může dojít k měkčení r v ř: Wolker –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wolkře i Wolkre, Langer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Langře i Langre. Pokud pohybné ‑e‑ ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Wolker –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wolkere [volkre] či [volkere], Langer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na ‑r, jemuž předchází souhláska, dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre.
4. U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohybná samohláska ‑a‑ nebo ‑o‑ (Dubak, Karol, Pavol). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p.  Dubaka, Karola, Pavola –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Dubaku, Karole, Pavole). Rozpoznání tvaru 1. p., a tedy ponechání ‑a‑ a ‑o‑, je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karol, Pavel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pavol).

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na ‑ých, ‑ův (typ Šerých, Tichých, Jakubův)

Specifickým případem jsou příjmení, která mají formu přídavných jmen (Šerých, Tichých). Tato jména mohou zůstat nesklonná, méně často se skloňují podle vzoru „pán“, pokud tvar už není vnímán jako přídavné jméno (2. p.  Šerýcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Šerýchu). Záleží na rodinné tradici nositele jména.

Příjmení s formou přivlastňovacích přídavných jmen, která jsou zakončena na ‑ův (Jakubův), mohou zůstat nesklonná, řidčeji se skloňují; i zde záleží na rodinné tradici (2., 4. p. Jakubův, Jakubova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p.  Jakubův, Jakubovu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jakubův).

Antická jména (typ Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)

Do této kapitoly jsou zahrnuta vedle jmen antických (řeckých a latinských) také polatinštělá česká jména typu Kramerius (srov. též bod 2.3).

1. Antická jména zakončená na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os se skloňují tak, že se tato zakončení odtrhávají a pádové koncovky vzoru „pán“ se přidávají k základu jména (Titus, Marsyas, Demosthenes, Ikaros –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p.  Tita, Marsya, Demosthena, Ikara –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Tite, Marsye, Demosthene, Ikare). Jména zakončená na ‑on se skloňují pravidelně (Platon –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Platona –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Platone). Skloňování jmen na ‑as podle vzoru „předseda“ (Anaxagoras, Pythagoras –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anaxagory, Pythagory) je dnes už zastaralé a v současných textech se neužívá (výjimkou je Kosmas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kosmy, viz bod 1.3b). Některá jména, jež mohou přejímat původní řecké kmeny, lze vedle pravidelného způsobu skloňovat i z hlediska systémového nepravidelně: Anakreon, Atlas, Paris, Mars –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anakreona i Anakreonta, Atlase i Atlanta, Parise i Parida, Marta (podoba Marse se neužívá, i když teoreticky na základě analogie je možná) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Anakreone i Anakreonte, Atlasi i Atlante, Parisi i Paride, Marte. Tam, kde si konkurují latinské a řecké podoby či způsoby skloňování, může docházet k dubletním tvarům: u některých jmen jen v 1. p. (Ikaros i Ikarus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ikara), jinde existují dvě rozdílná skloňovací paradigmata (Achilles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Achilla i Achilleus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Achillea; Achillova pata), jinde je jedna podoba pouze v 1. p. a dublety ve všech pádech ostatních (Perikles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Perikla i řidč. Periklea, Herakles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Herakla i řidč. Heraklea).

   U jmen, kde se připouštějí dublety (Anakreon, Atlas apod.), závisí volba způsobu skloňování zejména na typu textu, ve kterém se tato jména vyskytují; např. v odborném textu se dodržuje klasický, „antický“ způsob skloňování (s vypouštěním koncovek a změnami kmene, ať už na základě řeckého, či latinského paradigmatu), v textu neodborném je možné jména skloňovat pravidelně beze změn kmene.

   Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os. Patří‑li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde‑li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme při skloňování zakončení ‑us, ‑as, ‑es, ‑os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Angus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anguse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Angusi).

2. Podle zakončení můžeme do této kategorie zařadit i polatinštělá česká jména (Kramerius, Pistorius, Mathesius). Při jejich skloňování záleží na rodinné tradici nositele jména. Lze zachovávat „antický“ způsob odtrhávání koncovek (2. p. Krameria, Pistoria, Mathesia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kramerie, Pistorie, Mathesie), ale je rovněž možné přidávat pádové koncovky k celému jménu (2. p. Krameriuse (zast. Krameriusa), Pistoriuse (zast. Pistoriusa), Mathesiuse (zast. Mathesiusa) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Krameriusi, Pistoriusi, Mathesiusi). Jméno Kosmas kolísá mezi skloňováním podle vzoru „předseda“, které je u jména českého kronikáře obvyklejší (2. p. Kosmy, proto přivlastňovací přídavné jméno Kosmův, např. Kosmova kronika), a skloňováním pravidelným (2. p. Kosmase, zast. Kosmasa).

Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně (typ Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)

Ke jménům zakončeným v písmu a ve výslovnosti rozdílně patří jména cizího původu.

1. Pod tento typ spadají jména cizího původu zakončená v grafické podobě na ‑c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech dalších pádů můžeme zaměnit v grafické podobě ‑c‑ za ‑k‑ (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mauriaku, Chiraku, Balzaku) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mauriacu, Chiracu, Balzacu). Vzhledem k tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup.

2. Rozpor mezi vyslovovanou a psanou podobou může nastat u francouzských jmen zakončených v grafické podobě na dvě souhlásková písmena (‑rd, ‑rt, ‑nd, ‑ns, např. Gerard [žérár], Beaufort [bófór], Chateaubriand [šatobriján], Desmoulins [demulén]). V psané podobě se koncové souhláskové písmeno zachovává, ale ve výslovnosti kolísají dvě podoby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s koncovou souhláskou vypuštěnou i ponechanou (2. p. Gerarda [žérára] i [žérárda], Beauforta [bófóra] i [bófórta], Chateaubrianda [šatobrijána] i [šatobrijánda] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Gerarde [žéráre] i [žérárde], Beauforte [bófóre] i [bófórte], Chateaubriande [šatobrijáne] i [šatobrijánde]). U typu zakončeného na ‑ns (Desmoulins) se při skloňování objevuje dvojí výslovnost a zpětně způsobuje dvojí možné paradigma i v psané podobě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (2. p. Desmoulinsa [demuléna] a Desmoulinse [demulénse] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Desmoulinse [demuléne] a Desmoulinsi [demulénsi]).

   U francouzských jmen končících na ‑lt, ‑ld, ‑st (Pérrault, Rochefoucauld, Prévost) se obvykle koncová souhlásková skupina nevyslovuje, ale můžeme se setkat i s počeštěnou výslovností, která ji zachovává (Pérrault [peró] i [perólt], Rochefoucauld [rošfuko] i [rošfukolt], Prévost [prévo] i [prévost]). V dalších pádech však zůstává tato souhlásková skupina zachována v písmu i ve výslovnosti (2. p. Pérraulta [perólta], Rochefoucaulda [rošfukolda], Prévosta [prévosta] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Perraulte [perólte], Rochefoucaulde [rošfukolde], Prévoste [prévoste]).

3. Další typ, u kterého dochází k rozporu mezi grafickou a zvukovou stránkou, se týká hlavně francouzských jmen, která jsou zakončena na nevyslovované ‑es (Jacques [žak], Descartes [dekart], Charles [šárl], Jules [žil], Yves [íf]). U těchto jmen se můžeme setkat s vypouštěním koncového němého ‑es i v dalších pádech (Jacqua, Descarta apod.), ale častější je v současné češtině jeho ponechání, což je v souladu s tendencí, aby byla z pádových tvarů rozpoznatelná základní podoba jména. Pokud zvolíme druhý způsob (ponechání ‑es), dojde k rozporu zvukové a grafické podoby v souhlásce před koncovkou (tedy jinou souhlásku píšeme a jinou vyslovujeme: Jacques × [žak]). Proto kolísá pádová koncovka mezi vzory „pán“ (analogicky podle výslovnosti: Jacquesa [žaka]) a „muž“ (koncovce v grafické podobě předchází písmeno ‑s‑ a taková jména v současnosti skloňujeme podle měkkého vzoru „muž“): 2. p. Jacquesa i Jacquese [žaka], Descartesa/Descarta i Descartese [dekarta], Charlesa i Charlese [šárla], Julesa i Julese [žila], Yvesa i Yvese [íva] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jacquesu i Jacquesi [žaku], Descartese/Descarte i Descartesi [dekarte], Charlese i Charlesi [šárle], Julese i Julesi [žile], Yvese i Yvesi [íve]. Vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby se vyslovovaná a psaná podoba jména nelišily, doporučujeme v těchto případech dát přednost skloňování podle vzoru „pán“: 2. p. Jacquesa [žaka], Descartesa/Descarta [dekarta], Charlesa [šárla], Julesa [žila], Yvesa [íva]. U jména Charles se vyskytují ve výslovnosti i podoby bez vypuštění ‑es (2. p. [šárlse]), patrně vlivem anglického jména Charles [čárls].

4. Specifickým typem jsou anglická jména zakončená na ‑th (Smith, Heath). Anglická výslovnost této souhláskové skupiny, pro niž v češtině nemáme odpovídající hlásku, se nahrazuje hláskami [t] nebo [s]. Z toho důvodu kolísá i skloňování těchto jmen mezi tvrdým vzorem „pán“ (s výslovností [t] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ [smit], [hít]) a měkkým vzorem „muž“ (s výslovností [s] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ [smis], [hís]). Proto se pádové tvary podle obou vzorů považují za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Heathe i Heathi, Smithe i Smithi). Jméno Macbeth se tradičně v češtině vyslovuje s ‑t na konci a skloňuje se podle tvrdého vzoru (2. p. Macbetha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Macbethe).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Braque, Remarque)

U jmen zakončených v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku může být koncové němé ‑e při skloňování někdy odsouváno a koncovka připojována rovnou k písmenu předcházejícímu. Podoby bez ‑e‑ se objevují často v případech, kdy se jedná o známější jména, a lze tak předpokládat čtenářovu znalost jejich základní podoby a výslovnosti (Pierre –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Pierra). Pokud však chceme naznačit základní podobu jména v 1. p. a tím i jeho výslovnost, němé ‑e‑ nevypouštíme (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Brown –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Browne). U většiny jmen tohoto typu proto uvádíme dvojí možnost skloňování (např. Jake, Mike, Pete, Gable, White, Byrne, Drake –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jaka i Jakea, Mika i Mikea, Peta i Petea, Gabla i Gablea, Whita i Whitea, Byrna i Byrnea, Draka i Drakea). Ke jménům známých osobností je potřeba přistupovat individuálně, v některých případech se určitá varianta ustálila jako základní (Molière [molijér] či [moljér] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Molièra, Shakespeare [šejkspír] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Shakespeara), jindy jsou rovnocenně užívány obě varianty, přičemž výslovnost zůstává u obou stejná (Hubble [habl] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hubbla i Hubblea, v obou případech čteno jako [habla] (druhá podoba je v úzu, zejména v odborné astronomické terminologii, častější: Hubbleův teleskop), La Fontaine [la fontén] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. La Fontaina i La Fontainea, Remarque [remark] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Remarqua i Remarquea, Braque [brak]  –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Braqua i Braquea, Barrande [barant] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Barranda i Barrandea, v obou případech čteno jako [baranda], filozof Hume [hjúm] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Huma i Humea).

Pokud se rozhodneme užívat tvary bez němého ‑e, v 5. pádě bude rovněž odstraněno a nahrazeno vyslovovanou pádovou koncovkou (⁠⁠⁠⁠⁠5. p. Shakespeare [šejkspíre], Pierre [pijére] či [pjére], Barrande [barande], La Fontaine [la fonténe], Braquu [braku], Remarquu [remarku]). Pokud užíváme tvary s ponechaným ‑e, v 5. pádě jej nezdvojujeme a ponecháváme v zakončení pouze jedno (⁠2. p. Petea, Gablea, Whitea, Byrnea; ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠5. p. Pete [píte], Gable [gejble],  White [vajte], Byrne [bérne]).

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou souhlásku nebo ‑s, ‑z či na ‑x [ks] skloňujeme obvykle pravidelně podle vzoru „muž“. Vedle jmen českých i cizích, která mají toto zakončení v grafické i ve vyslovované podobě a jejichž skloňování není problematické (Mareš, Popovič, Baláž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mareše, Popoviče, Baláže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mareši, Popoviči, Baláži), sem patří i jména zakončená na ‑ec, která mají v 5. p. dvojí možné koncovky (Němec, Horec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Němce, Horce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Němče i Němci, Horče i Horci). V případě, že by hlásková změna, kterou v 5. p. vyžaduje koncovka ‑e, vytvořila obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinu, dává se přednost spíše koncovce ‑i (Rožec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Rožce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rožče i častěji Rožci). Dále do této skupiny patří i jména orientální, u kterých podle vzoru „muž“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (An-chuej, Pcheng Te-chuaj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. An-chueje, Pcheng/Pchenga Te-chuaje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. An-chueji, Pcheng/Pchengu Te-chuaji, více viz Osobní jména víceslovná). Následující přehled obsahuje typy jmen, která mohou způsobovat při začleňování ke skloňovacímu typu potíže. Patří k nim často jména, která se v psané i ve vyslovované podobě svým zakončením liší. Primárně se u nich řídíme výslovností.

Jména zakončená na ‑s, ‑z, ‑x (typ Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)

Jména zakončená na ‑s, ‑z, ‑x (s výjimkou některých jmen antických, viz bod 1.3) se dnes řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Aloise, Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Aloisi, Hynaisi, Krausi, Klausi, Amosi, Charlesi [čárlsi], Jensi [jensi], Hlinomazi, Asterixi, Marxi, Raisi, Quisi). Výjimkou jsou jména zakončená na ‑es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mánesa i Mánese, Arbesa i Arbese, Hustolesa i Hustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se jako variantní užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména, a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ryse i Rysa, Kose i Kosa, Grosse i Grossa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rysi i Ryse, Kosi i Kose, Grossi i Grosse). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Husa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Huse).

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné ‑e‑ (typ Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)

I u jmen zakončených na měkkou nebo obojetnou souhlásku se vyskytuje v některých případech pohybné ‑e‑, a to u jmen českých zakončených na ‑ec či ‑eš. U jmen zakončených na ‑ec se pohybné ‑e‑ v dalších pádech obvykle vypouští, jen výjimečně se ponechává, zpravidla v závislosti na rodinné tradici. Vypouští se u jmen jako Adamec, Jakubec, Němec, Rožec (2. p. Adamce, Jakubce, Němce, Rožce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Adamče i Adamci, Jakubče i Jakubci, Němče i Němci, Rožče i Rožci), dvojí možnost je např. u jmen Kadlec, Švec (2. p. Kadlece, řidč. Kadlce, Švece i Ševce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kadl(e)ci, Šveci i Ševče). U jmen zakončených na ‑eš se pohybné ‑e‑ vypouští rovněž podle toho, jaká je rodinná tradice nositele jména (Hrubeš, Aleš, Dobeš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hrubeše i Hrubše, Aleše i Alše, Dobeše i Dobše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Hrub(e)ši, Al(e)ši, Dob(e)ši). Ale u většiny jmen zakončených na ‑eš je ‑e‑ pevné, nepohybné a ponechává se (Beneš, Mareš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Beneše, Mareše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Beneši, Mareši).

Antická jména (typ Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)

Do tohoto oddílu jsou zahrnuta kromě jmen antických (převážně řeckých a latinských) i polatinštělá česká jména typu Kramerius (viz též bod 1.3).

1. K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na ‑x, ‑ps (Ajax, Pollux, Cheops –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ajaxi, Polluxi, Cheopsi). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na ‑os, ‑es po sykavce (Xerxes, Prixos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Xerxe i Xerxa, Prixe i Prixa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Xerxi i Xerxe, Prixi i Prixe).
2. Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na ‑as, ‑is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a zakončení ‑as, ‑is při skloňování nevypouštíme (Kosmas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kosmase i Kosmy) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Atlase i Atlanta, Dafnise i Dafnida –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Atlasi i Atlante, Dafnisi i Dafnide, viz bod 1.3a). K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na ‑ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku ‑ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Krameriuse, řidč. Krameriusa i Krameria –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Krameriusi, řidč. Krameriuse i Kramerie), viz bod 1.3b.

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno (typ March, Lobkowicz, Balázs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno skloňujeme pravidelně podle vzoru „muž“ a řídíme se pouze zakončením jména ve výslovnosti. Patří sem typ jmen zakončených v písmu na tvrdé či obojetné písmeno, které se čte měkce. Jedná se většinou o jména zakončená na ‑ch, na skupinu souhláskových písmen ‑cz, ‑zs, ‑sz, ‑sh a francouzská jména na ‑lh nebo němé ‑es: March [márč], Bosch [boš], Lobkowicz [lopkovic], Balázs [baláš], Mulish [muliš], Anouilh [anuj], Georges [žorš], Gjergj [ďerť] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Marche [márče], Bosche [boše], Lobkowicze [lopkovice], Balázse [baláže], Mulishe [muliše], Anouilhe [anuje], Georgese [žorže], Gjergje [ďerďe] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Marchi [márči], Boschi [boši], Lobkowiczi [lopkovici], Balázsi [baláži], Mulishi [muliši], Anouilhi [anuji], Georgesi [žorži], Gjergji [ďerďi].

Řadí se sem i anglická jména zakončená na ‑th (Smith, Heath). Z důvodu dvojí možné výslovnosti se u nich považují pádové tvary podle obou vzorů „pán“ i „muž“ za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Heathe i Heathi, Smithe i Smithi), viz bod 1.4d.

Rumunská jména zakončená na ‑ţ [c] se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „muž“: Cerneţ [černec] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cerneţe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Cerneţi [černeci]. V důsledku neznalosti výslovnosti se objevuje i variantní skloňování podle vzoru „pán“ na základě grafického zakončení: 2. p. Cerneţa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Cerneţe.

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na ‑oj, ‑ij, ‑yj, ‑ůj (typ Tolstoj, Čajkovskij, Buďonnyj, Petrůj)

Specifickým typem jsou jména slovanského původu, která mají formu přídavného jména a jsou zakončena na ‑oj, ‑ij, ‑yj (Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij, Buďonnyj). Tato příjmení se skloňují jako přídavná jména a v 5. p. jsou možné dublety (2. p. Tolstého, Čajkovského, Dostojevského, Buďonného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Tolstoj i Tolstý, Čajkovskij i Čajkovský, Dostojevskij i Dostojevský, Buďonnyj i Buďonný). Mají‑li příjmení formu přivlastňovacího přídavného jména, mohou zůstat nesklonná nebo v závislosti na rodinné tradici přejímají koncovky vzoru „muž“ (mluvnice uvádějí příklad jména Petrůj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Petrůj i Petrůje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Petrůj i Petrůji).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)

Ke jménům zakončeným v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku patří a) jména, ve kterých se na konci vyslovuje souhláska (souhlásková skupina), ale píše samohláskové písmeno ‑e, ‑i, nebo ‑y (případně skupina samohláskových písmen), aniž to nějak ovlivňuje výslovnost předchozích souhlásek (May [máj], Hemingway [hemingvej], Troy [troj], Bleibtreu [blajptroj], Matisse [matys], dánské jméno Nikolai [nykolaj], vietnamské jméno Le-Loi [leloj],), a b) jména, která obsahují koncovou němou (nevyslovovanou) samohlásku, která má vliv na výslovnost předchozí souhlásky (Bruce [brús], Labiche [labiš], Corneille [kornej], Coleridge [koulrič], George [džorč], Maurice [moris], Montaigne [monteň], France [fráns], rumunské jméno Popovici [popovič], maďarské jméno Nagy [nať]).

Pokud chceme naznačit základní podobu jména v 1. p. a jeho výslovnost (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Georg [geork] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ George [džorč]), zachováváme u těchto jmen při skloňování koncovou samohlásku či samohláskovou skupinu a pádové koncovky vzoru „muž“ připojujeme až za ni –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buď k naznačení měkkosti předcházející souhlásky, nebo tam, kde se před koncovkou písmeno ‑c‑ vyslovuje jako [s]: Maurice [moris]. V případě jmen zakončených na němé ‑e se tedy tato hláska zachovává pouze ve 3. a 6. p. před koncovkou ‑ovi a v 7. p. Podoby bez ‑e‑ se objevují často v případech, kdy se jedná o známější jména a lze předpokládat čtenářovu znalost jejich základní podoby výslovnosti. Ke jménům známých osobností je potřeba přistupovat individuálně, v některých případech se určitá varianta ustálila jako základní (Matisse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. a 6. p. Matissovi), jindy jsou užívány varianty obě (Montaigne –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. a 6. p. Montaigneovi i Montaignovi).

Ve 2. a 4. p. je koncovka ‑e: Maye [máje], Hemingwaye [hemingveje], Troye [troje], Bleibtreue [blajptroje], Matisse [matyse], Bruce [brúse], Labiche [labiše], Corneille [korneje], Coleridge [koulridže], Nagye [naďe], George [džordže], Maurice [morise], Montaigne [monteňe], France [fránse], Popovicie [popoviče],  Nikolaie [nykolaje], Le-Loie [leloje].

Ve 3. a 6. p. je koncovka ‑ovi, resp. ‑i: Mayovi [májovi], Hemingwayovi [hemingvejovi], Troyi/Troyovi [troji]/[trojovi], Bleibtreuovi [blajptrojovi], Matissovi [matysovi], Bruci/Bruceovi/Brucovi [brúsi]/[brúsovi], Labicheovi/Labichovi [labišovi], Corneilleovi/Corneillovi [kornejovi], Coleridgeovi/Coleridgovi [koulridžovi], Nagyovi [naďovi], Georgi/Georgeovi/Georgovi [džordži]/[džordžovi], Maurici/Mauriceovi/Mauricovi [morisi]/[morisovi], Montaigneovi/Montaignovi [monteňovi], Franceovi/Francovi [fránsovi], Popoviciovi [popovičovi], Nikolaii/Nikolaiovi [nykolaji]/[nykolajovi], Le-Loiovi [lelojovi]. U příjmení jsou uvedeny jen tvary s koncovkou ‑ovi, u jmen, která mohou fungovat i jako jména rodná, je uveden tvar s koncovkou ‑i i ‑ovi (vysvětlení viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č.).

V 5. p. mají tato jména koncovku ‑i: Mayi [máji], Hemingwayi [hemingveji], Royi [roji], Bleibtreui [blajptroji], Matissi [matysi], Bruci [brúsi], Labichi [labiši], Corneilli [korneji], Coleridgi [koulridži], Georgi [džordži], Maurici [morisi], Montaigni [monteňi], Franci [fránsi], Nagyi [naďi], Popovicii [popoviči], Nikolaii [nykolaji], Le-Loii [leloji].

U jmen končících v psané podobě na ‑e se v 7. p. k základní podobě přidává pouze koncovka ‑m, u jmen končících v psané podobě na jiné samohláskové písmeno se přidává koncovka ‑em: Mayem [májem], Hemingwayem [hemingvejem], Royem [rojem], Bleibtreuem [blajptrojem], Matissem [matysem], Brucem [brúsem], Labichem [labišem], Corneillem [kornejem], Coleridgem [koulridžem], Nagyem [naďem], Georgem [džordžem], Mauricem [morisem], Montaignem [monteňem], Francem [fránsem], Popoviciem [popovičem], Nikolaiem [nykolajem], Le-Loiem [lelojem].

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu, hodnosti nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, studenti odpovídají reportéru/reportérovi Janu Sovákovi. Ve spojení rodného jména a příjmení s adjektivními nebo zájmennými koncovkami je možné u rodného jména zvolit jak dlouhý, tak krátký tvar, např. děkujeme Pavlovi/Pavlu Kopeckému, Matějovi/Matěji Bondymu.  

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Přídavná jména individuálně přivlastňovací (Skrýt)

Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme‑li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát.) Přídavná jména individuálně přivlastňovací se tvoří:

1. příponou ‑ův/‑ov‑ od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort (pro poučení o možnosti vypuštění ‑e‑ u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
2. příponou ‑in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Na rozdíl od ženských osobních jmen (viz Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen) se od ženských obecných jmen na ‑yně a ‑ice přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (např. žákynin).

U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p. podstatného jména: Palackého spisy, názor švagrové.

U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na ‑e, ‑i nebo ‑y lze zvolit buď přídavné jméno přivlastňovací: Goethův román, Bernoulliova rovnice, Arnovi přátelé, nebo tvar 2. p. podstatného jména: Goetheho román, Bernoulliho rovnice, Arneho přátelé, případně jen tvar 2. p. podstatného jména: Verdiho opery, Valéryho poezie. U některých (zvláště méně známých) jmen končících v 1. p. na ‑e se v praxi vyskytují také tvary individuálně přivlastňovacích přídavných jmen s ponechaným ‑e, které též považujeme za přijatelné: Wenkův dům i Wenkeův dům. Slovanská příjmení končící v 1. p. na ‑ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p. podstatného jména: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).

Přivlastňuje‑li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Jedličkova mluvnice, Ebersův–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Mollův model tranzistoru, Youlova–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení ‑ův/‑ov‑ u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).

U zdvojených mužských rodných jmen se přípona ‑ův/‑ov‑ připojuje až k druhé složce jména: Jean-Claude → Jean-Claudův, Jean-Jacques → Jean-Jacquesův, Jean-Luc → Jean-Lucův, Jean-Paul → Jean-Paulův.

Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ bratři Novákovi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená (Skrýt)

Jména s velkým počátečním písmenem

Ke jménům, která se považují za vlastní, a píšou se proto s velkým počátečním písmenem, patří:

1. rodná (křestní) jména, příjmení, přídomky a přezdívky: Jan, Jana, Novák, Nováková, Karel IV. (Karel Čtvrtý), Anežka Česká, Kateřina Medicejská, Richard Lví srdce, Rožmberkové z Růže, Ladislav (zvaný) Pohrobek, Ivan M. Jirous alias Magor, Učitel národů.

   U cizích osobních jmen se řídí způsob psaní výchozím jazykem: Leonardo da Vinci, Robert De Niro, Leonardo DiCaprio, La Fontaine, Al Pacino, Klaus van der Pas, Jean-Claude Van Damme.

   Ve spojeních, která obsahují spojení podstatné jméno obecné + přídavné jméno a jako celek jsou považována za vlastní jméno, se velké písmeno píše jen u podstatného jména: Panna orleánská, Mnich sázavský, Mistr třeboňský; při obráceném slovosledu přechází velké písmeno na přídavné jméno: Sázavský mnich, Třeboňský mistr,

2. příslušníci rodů a rodin: Přemyslovci, Habsburkové, Novákovi, Skotničtí/Skotnických (o jejich tvoření viz Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí),

3. jména příslušníků národů či národností, obyvatel světadílů, zemí a jejich částí, měst/obcí a jejich částí, hvězdných těles: Čech, Moravan, Slezan, Francouz, Nor, Rom, Američan, Afroameričan, Peruánec, Pražan, Ostravan, Polaban, Náchodští, Malostranští (Malostranští sepsali petici, ale malostranští obyvatelé sepsali petici), Marťan, Měsíčňan (ale pozemšťan, mimozemšťan, nebešťan).

   S velkým písmenem doporučujeme psát i metonymická označení příslušníků národů: Ivan (= Rus), Fritz (= Němec) atp.

   S velkým písmenem se píše také Eskymák.

   S velkým písmenem se píšou i obyvatelská jména utvořená od spojení přídavného a podstatného jména, třebaže se v tomto spojení přídavné jméno píše s malým písmenem: střední Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Středočech, západní Evropa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Západoevropan. S velkým písmenem se rovněž píšou výrazy s předponami (např. ne‑, ultra‑, pro‑), pokud se základové slovo píše s velkým písmenem (např. Nečech, Ultračech, Proevropan).

   Ve spojení přídavné jméno + podstatné jméno vlastní se přídavné jméno píše s velkým písmenem jen tehdy, pokud je přídavné jméno součástí oficiálního obyvatelského jména (Lužický Srb, Polabský Slovan). Pokud přídavné jméno jen naznačuje oblast, ve které příslušníci daného národa/národnosti žijí, píše se malé písmeno: vídeňský Čech, volyňský Čech,

4. postavy náboženské, mytologické: božský Bratr, Panna Marie, Panna Marie Lurdská, Matka boží i Matka Boží, Svatý otec, Buddha, Alláh, Zeus, Perun. Podle SSČ se má psát svatá, nejsvětější Trojice, Duch svatý, v praxi se velmi často vyskytují i podoby Svatá, Nejsvětější Trojice, Duch Svatý  –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tento způsob psaní je třeba tolerovat,

5. oficiální názvy hudebních (a jiných uměleckých) skupin a sportovních klubů: Tučňáci, Bílí tygři. Pokud jde o názvy neoficiální, píše se malé písmeno (klokani = hráči Bohemians, viz bod 2e),

6. jména zvířat: (kůň) Železník, (pes) Rex, (kočka) Máca,

7. jména pohádkových bytostí, hrdinů (dětských) knížek, filmů, alegorických postav atp.: Sněhurka, liška Ryška, děd Vševěd, motýl Emanuel, Maková panenka, Červená karkulka (lze tolerovat i Červená Karkulka), medvídek Pú, kačer Donald, (indiánka) Bílá holubice, Rozum, Štěstí, Závist.

8. Ve spojení Ferda Mravenec doporučujeme psát slovo mravenec s velkým písmenem. Na rozdíl od spojení brouk Pytlík stojí výraz mravenec až na druhém místě, a proto ho chápeme jako příjmení,

9. některé tradiční tituly: Excelence, Jeho Magnificence, Jeho/Její Milost, Jeho/Její/Vaše Veličenstvo (viz též Oslovení a závěrečný pozdrav),

10. přídavná jména odvozená od osobních jmen příponami ‑ův (‑ova, ‑ovo), ‑in (‑ina, ‑ino): Janův, Janin, Klárčin, Novákův, Ladův, Čapkův (podrobně o tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen viz Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

Jména s malým počátečním písmenem

Mezi jména, která se pokládají za obecná, a píšou se proto s malým počátečním písmenem, se řadí:

1. příslušníci antropologických skupin: běloch, černoch, indián,
2. jména označující funkce, povolání, tituly a hodnosti: prezident ČR, generální ředitel, generální guvernér, ochránce lidských práv, ombudsman, ministr dopravy, inženýr, magistr, doktor, docent, profesor, kapitán, major (o psaní zkratek viz Zkratky titulů a hodností). To platí i pro cizojazyčná pojmenování: creative manager, exclusive instructor, aerobics educator, vhodnější je však odpovídající český ekvivalent,
3. jména označující šlechtické tituly: arcivévoda habsburský, velkovévoda toskánský, vévoda orleánský, vévoda z Yorku, vévodkyně bourbonská,
4. příslušníci náboženských vyznání a mnišských řádů: katolík, evangelík, svědci Jehovovi, františkán, boromejka, vestálka, buddhista,
5. členové politických stran, organizací, názorových skupin, zaměstnanci závodů, členové sportovních klubů a jejich příznivci: sociální demokrat, lidovec, staročech, mladočech, husita, májovec, filharmonik, sokol, junák, skaut, slávista, sparťan, klokan (= hráč Bohemians), jezdci, valcíři, orlové (= neoficiální pojmenování sportovních klubů),
6. přídavná jména utvořená od osobních jmen pomocí přípony ‑ský, ‑ovský: alžbětinský, čapkovský, ladovský, oidipovský (o jejich tvoření viz Přídavná jména typu puškinský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puškinovský).

Jména, v nichž lze psát velké i malé počáteční písmeno

Existuje skupina podstatných jmen, která lze chápat jako vlastní i jako obecná, a psát je proto jak s velkým, tak s malým počátečním písmenem. O způsobu psaní rozhoduje význam. Náleží sem:

1. jméno bůh/Bůh: Velké písmeno se zpravidla píše, pokud toto jméno označuje nejvyšší bytost v monoteistickém náboženství: Bůh, Pán Bůh (i Pánbůh). Malé písmeno se píše tehdy, pokud jde o označení bytosti v polyteistickém náboženství (bůh Zeus, bůh Perun, bohyně Diana, Hefaistos, bůh ohně), a také zpravidla tehdy, pokud jde o osobu nebo bytost v přeneseném významu (rokenrolový bůh Elvis Presley, urazit fotbalového boha), viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení, 

2. jména Žid/žid, Mongol/mongol, Cikán/cikán. Velké písmeno se píše, pokud tato jména označují příslušníky národa, malé písmeno tehdy, jestliže označují příslušníky antropologické skupiny: mongol, cikán nebo náboženského vyznání: žid.

   Ke jménu Cikán/cikán: již delší dobu se jako oficiální název pro označení příslušníka národa používá výraz Rom.

   Ke jménu Žid/žid: není vždy možné jednoznačně určit, kdy volit velké písmeno a kdy malé, neboť se jedná o problematickou otázku identit. Pisatel proto volí velké či malé písmeno v závislosti na smyslu sdělení (zda píše o náboženském vyznání, nebo o národnosti) i na historickém kontextu. Např. v textech týkajících se holocaustu se častěji setkáváme s psaním velkého písmene, neboť Židé byli pronásledováni z rasových důvodů jakožto příslušníci národa,

3. jméno Inka/inka. PČP i NASCS uvádějí tento výraz pouze s malým písmenem, a to ve významu ‚šlechtic v incké říši‘ (PČP), ‚vládce incké říše, příslušník vládnoucí třídy v incké říši‘ (NASCS). SSJČ má podobu Inka, s významem ‚vládnoucí rod ve staré peruánské říši‘. Josef Wolf v knize Abeceda národů píše, že výraz inka coby označení příslušníka vládnoucí třídy byl později přenesen na označení říše a celého národa. Domníváme se proto, že v etnickém nebo rodovém významu lze psát velké písmeno: Inkové,

4. jména jako Jidáš/jidáš, Lazar/lazar, Xantipa/xantipa, Harpagon/harpagon, Honza/honza, Salchow/salchow, Lutz/lutz, Alzheimer/alzheimer. S velkým písmenem se píšou v původním významu: Jidáš = jeden z apoštolů, který zradil Ježíše, Lazar = přítel Ježíšův, Xantipa = Sokratova žena, údajně zlá, Harpagon = jméno hlavního hrdiny Molièrova dramatu Lakomec, Honza = domácká podoba jména Jan, Salchow, Lutz = krasobruslaři, Alzheimer = lékař. S malým písmenem se píšou v přeneseném významu: jidáš = zrádce, lazar = nemocný, ubohý člověk, xantipa = zlá žena, harpagon = lakomec, honza = dobrácký hlupák, salchow, lutz = krasobruslařské skoky, alzheimer = nespis. druh nemoci. U přejatých jmen, která se užívají v přeneseném významu, často dochází i k jejich počeštění: don Juan → donchuán = svůdce, don Quijote → donkichot = snílek,

5. jména Ježíšek/ježíšek a Silvestr/silvestr: Ježíšek = malý Ježíš, Štědrý den, Štědrý večer, ježíšek = vánoční dárek, nadílka, Silvestr = osobní jméno, silvestr = zábava, oslava na ukončení roku. Podle SSČ též 31. prosinec, poslední den v roce.

   Praxe však ukazuje, že i v přeneseném významu se užívá spíše velké písmeno: Na Silvestra sněžilo (analogicky podle Na Josefa/Štěpána sněžilo). Ne vždy je jednoduché rozhodnout, které písmeno zvolit: Už se těším na Ježíška = na Štědrý den/večer. Už se těším na ježíška = na vánoční dárky. Většinou však jde o vyjádření obojího, a proto lze přijmout oba způsoby psaní. Totéž platí i o dvojici Silvestr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ silvestr,

6. jméno mistr/Mistr: mistr = kvalifikovaný pracovník (mistr odborného výcviku), dokonalý odborník, znalec (mistr v kouzlení, mistr slova), vítěz vrcholné sportovní soutěže (mistr světa v hodu oštěpem), někdejší akademická hodnost (mistr Jan Hus, ale M. Jan Hus), Mistr = vynikající umělec, tvůrce, interpret (Mistr (Josef) Suk, M. Josef Suk, Mistr jim vyprávěl, Vážený Mistře),

7. zájmena vy/Vy, váš/Váš, ty/Ty, tvůj/Tvůj (viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení a Oslovení a závěrečný pozdrav).

Velká písmena – stavby a jejich části, stanice a zastávky (Skrýt)

Obecné poučení

Při psaní počátečního písmena u názvů staveb a jejich částí je pisateli dána jistá volnost; je na něm, aby zhodnotil význam dané stavby nebo jejích částí a podle toho zvolil malé, nebo velké písmeno. Proto se u některých typů pojmenování v praxi objevují malá i velká písmena a oba způsoby psaní lze přijmout. U některých pojmenovacích typů je způsob psaní dán tradicí a v praxi se většinou i dodržuje. Pokud však autor zvolí velké písmeno, např. Chrám sv. Barbory, Chrám Matky boží/Boží (v Paříži), nelze to hodnotit jako zásadní pravopisný prohřešek.

S velkým písmenem se tradičně píšou názvy památek celonárodně považovaných za významné: Pražský hrad, Staroměstská radnice (v Praze), Betlémská kaple, Strahovský klášter, Sázavský klášter, Vladislavský sál. PČP z r. 1993 mezi tyto názvy zařadila Chrám sv. Víta, Svatovítský chrám (= chrám na Pražském hradě). Namísto spojení Chrám svatého Víta / Svatovítský chrám se používá i spojení katedrála sv. Víta, svatovítská katedrála. Tato spojení doporučujeme psát s malým písmenem, ale ani užití s písmenem velkým nelze hodnotit jako závažnou pravopisnou chybu.

Tradiční způsob psaní se uplatňuje u názvů ostatních chrámů, dále u bazilik, kostelů, kaplí, rotund, v nichž se pojmenování označující druh stavby píšou s malým písmenem: chrám sv. Jakuba, bazilika sv. Jiří, kostel sv. Antonína, kaple sv. Kříže, rotunda sv. Martina.

Psaní názvů chrámů, bazilik, kostelů, kaplí, rotund

Většina názvů sakrálních staveb je tvořena spojením podstatného jména obecného chrám, kostel, kaple a tvaru 2. p. jména dalšího (vlastního nebo obecného), mezi něž je vloženo přídavné jméno svatý. S velkým písmenem se píše jen podstatné jméno ve 2. p.: chrám sv. Barbory, chrám sv. Jakuba, kostel sv. Petra a Pavla, kostel sv. Šimona a Judy, kaple sv. Martina, kaple sv. Longina, kostel sv. Rodiny, kaple sv. Kříže. Následuje‑li za osobním jménem jméno obecné, píše se s malým písmenem: kostel sv. Tomáše apoštola, kostel sv. Michaela archanděla. Pokud namísto plného názvu zvolíme jen spojení přídavného jména svatý a jména osobního, píšeme u obou výrazů velká písmena: Svatý Vít, Svatý Jakub, Svatá Barbora.

Následuje‑li po obecných výrazech chrám, kostel, kaple jiné spojení, píše se první výraz vždy s velkým písmenem, ostatní podle toho, co označují: bazilika Nanebevzetí Panny Marie Svatoborské, kostel Panny Marie, kostel Panny Marie Sněžné, kostel Nanebevstoupení Páně, kostel Srdce Páně, kostel Božského srdce Páně, kostel Všech svatých, kostel Andělů strážných, kostel Povýšení sv. Kříže, kaple Božího milosrdenství, rotunda Máří Magdalény, rotunda sv. Kříže Menšího.

U části sakrálních staveb bývá připojeno za vlastní jméno předložkové spojení. Předložka se píše s malým písmenem, další výrazy podle označované skutečnosti: kostel sv. Petra na Poříčí, kostel sv. Václava na Zderaze, kostel sv. Vavřince pod Petřínem (jde o místní jména); kostel sv. Martina ve zdi, kostel sv. Jana na prádle, kostel Panny Marie u alžbětinek, kostel Panny Marie pod řetězem (předložková spojení neobsahují vlastní jména).

Psaní názvů klášterů

Většina názvů klášterů je tvořena spojením přídavného jména a podstatného jména klášter. Poznat, zda jde o vlastní název, nebo o název popisný, tedy název, který pouze signalizuje, kde se daná stavba nachází, komu je zasvěcena, kdo ji obývá, je velmi obtížné. Tradičně se píše: Sázavský klášter, Strahovský klášter, Anežský klášter (v Praze), s malým písmenem je obvyklé psát: dominikánský klášter, františkánský klášter, klášter alžbětinek. U názvů klášterů obsahujících přídavné jméno odvozené od zeměpisných jmen jsou možné oba způsoby psaní: Břevnovský/břevnovský klášter, Vyšebrodský/vyšebrodský klášter, Broumovský/broumovský klášter atd.

Psaní názvů hradů, zámků a rozhleden

V názvech tvořených spojením podstatného jména hrad, zámek, rozhledna a vlastního jména se výrazy hrad, zámek a rozhledna píšou s malým písmenem: hrad Karlštejn, hrad Kost, hrad Křivoklát, zámek Sychrov, zámek Hluboká, rozhledna Barborka, rozhledna Borůvka. Hrady a zámky bývají často pojmenovány podle obce, v níž se nacházejí: zámek Opočno, zámek Chlumec nad Cidlinou, zámek Hrubá Skála, hrad Potštejn. Pokud zvolíme spojení přídavného jména odvozeného od názvu obce a podstatné jméno zámek, hrad, měli bychom psát přídavné jméno s malým písmenem: náchodský zámek, opočenský zámek, potštejnský hrad.

Rozhledny jsou podle názvu obce pojmenovány zřídka: rozhledna Lhotka u Berouna (o psaní názvů obcí viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obce, města, městské části, sídliště a čtvrti), daleko častěji jsou pojmenovány podle hory/kopce, na nichž byly zbudovány: rozhledna Kohout, rozhledna Kozákov, rozhledna Chlum, rozhledna Černá hora, rozhledna Děčínský Sněžník (o psaní názvů hor viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vodstva, hory, pohoří, nížiny). Část názvů obsahuje přídavné jméno přivlastňovací utvořené od osobního jména (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená): Burianova rozhledna, Klostermannova rozhledna. Pokud zvolíme spojení přídavného jména odvozeného od zeměpisného jména a podstatného jména rozhledna, měli bychom psát přídavné jméno s malým písmenem: lhotecká rozhledna, kozákovská rozhledna. Podle SSJČ by se měla psát i petřínská rozhledna, v praxi však jednoznačně převažuje písmeno velké (s velkým písmenem je např. uvedena i v soupisu českých rozhleden) a tento způsob psaní je nutno tolerovat.

U názvů obsahujících výraz hora je třeba zvážit, co pojmenovávají. Spojení Kunětická hora označuje jak horu, tak hrad podle ní pojmenovaný. V obou případech píšeme u slova hora malé písmeno. Stejně tak doporučujeme psát malé písmeno ve spojení Zelená hora (hora v katastru Žďáru nad Sázavou s poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého). Naproti tomu se píše Zelená Hora (obec u Vyškova), Svatá Hora (název příbramské městské čtvrti).

Psaní názvů domů, paláců, pasáží, vil

Ve spojení přídavného jména a podstatného jména palác, dům, pasáž se s velkým písmenem píše pouze přídavné jméno: Obecní dům (v Praze), Bílý dům (ve Washingtonu), Lidový dům, Valdštejnský palác, Kaiserštejnský palác, Hrzánský palác, Veletržní palác, Průmyslový palác, Václavská pasáž, Müllerova vila. Ve spojení podstatného jména palác, dům s podstatným jménem osobním ve 2. p. se s velkým písmenem píše podstatné jméno osobní: dům Smiřických, palác Kinských.

V předložkových spojeních se slova palác, dům píšou s malým písmenem, předložka s velkým písmenem a první slovo po předložce také; způsob psaní je tedy stejný jako u názvů ulic, náměstí atp. (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády), např. dům U Minuty, dům U Kohouta, dům U Dvou slunců, dům U Zlatého kohouta.

Ve spojeních, kdy za jmény palác, dům, pasáž následuje jméno v 1. p., se píše velké písmeno jen u druhého jména: palác Koruna, pasáž Myslbek, pasáž Lucerna, pasáž Černá růže, dům Císařské lázně, vila Tugendhat.

Velké písmeno se píše u slova palác, dům tehdy, pokud je daná stavba zároveň vlastním jménem kulturní instituce, např. dům U Černé Matky boží/Boží = název stavby, Dům U Černé Matky boží/Boží = název galerie, která se v uvedeném domě nachází.

Psaní názvů částí jednotlivých staveb

Tradičně se píše Valdštejnský sál, Španělský sál = sály na Pražském hradě. S malým písmenem doporučujeme psát názvy obsahující spojení jako kongresový sál, malý sál, velký sál, zrcadlový sál, rytířský sál, maškarní sál, prezidentský salon(ek), kongresové centrum, síň slávy, síň tradic atp., např. velký sál Rudolfina, malý sál Městské knihovny v Praze, rytířský sál Valdštejnského paláce, prezidentský salonek Národního divadla, kongresové centrum hotelu Palace.

Psaní názvů nádraží, stanic a zastávek

Železniční nádraží a stanice

Oficiální názvy železničních nádraží tvoří spojení železniční stanice a názvu obce/města, popř. jejich části: železniční stanice Praha hlavní nádraží, železniční stanice Ostrava-Svinov, železniční stanice Ústí nad Labem sever, železniční stanice Borek pod Troskami, píšeme proto: nádraží Ostrava-Svinov, náchodské nádraží, libeňské nádraží, ostravské hlavní nádraží. Velké písmeno se píše pouze tehdy, označují‑li tyto názvy stanice městské hromadné dopravy: Smíchovské nádraží, Nádraží Holešovice, Hlavní nádraží (v Praze, Brně apod.).

Autobusová nádraží a zastávky

Oficiální názvy autobusových nádraží a zastávek tvoří název obce/města, popřípadě jejich části: Praha, ÚAN (ústřední autobusové nádraží) Florenc; Brno, ÚAN Zvonařka; Ostrava, ÚAN; Plzeň, CAN (centrální autobusové nádraží); Praha, Černý Most; Vysoké Mýto, autobusové nádraží; Velké Opatovice, sídliště; Znojmo, Dr. Horákové; Lechovice, zámek.

Názvy dálnic, silnic, tunelů, spojek a dalších dopravních staveb

Názvy dálnic a silnic

Každá dálnice a silnice má číselné označení: dálnice D1, D5, D11; silnice E48, E461, 603 apod. Namísto číselného označení se u některých názvů velmi často používá přídavné jméno utvořené od jména města, jež má naznačovat směr dané komunikace. Toto přídavné jméno je třeba psát s malým písmenem, neboť nejde o vlastní názvy: brněnská, plzeňská, hradecká dálnice; karlovarská, benešovská, poděbradská silnice atp.

Názvy tunelů, spojek, okruhů, radiál, obchvatů, magistrál

V psaní přídavných jmen ve spojení s podstatnými jmény tunel, spojka, okruh, radiála, obchvat je úzus rozkolísaný, neboť při jejich psaní je velmi těžké stanovit, zda jde o vlastní jména, nebo pouze o obecná pojmenování. V praxi se objevují jak podoby strahovský tunel, letenský tunel (tato podoba je uvedena v SSČ), tak Strahovský tunel, Letenský tunel (patrně vlivem analogie s názvy Nuselský most, Barrandovský most, Libeňský most, jež se chápou jako vlastní názvy), dále jižní spojka i Jižní spojka, pražský okruh i Pražský okruh, štěrboholská radiála i Štěrboholská radiála, svitavská i Svitavská radiála, plzeňský i Plzeňský obchvat, severojižní magistrála i Severojižní magistrála. K psaní velkého písmene bezesporu vede to, že mnohé názvy, psané s velkým písmenem, lze nalézt v mapách, v městských uličnících, encyklopediích veřejných prostranství atp. Jestliže jsou tam takové názvy uvedeny, doporučujeme je psát s velkým písmenem, např. Strahovský tunel, Letenský tunel, Jižní spojka, pokud ne, pak s písmenem malým: plzeňský obchvat, lounský obchvat (podobně doporučujeme psát: transsibiřská magistrála, transalpská magistrála apod.).